Prosím, omluvte prozatimní nefungčnost některých odkazů (Redakce, antologie, slovníček, odkazy) - předem děkuji za spěšné vyřízení :-)

Vážení přátelé,

doufáme, že jste mile překvapeni novou grafickou úpravou našich WWW stránek. Není to sice nic světoborného, ale na druhou stranu nejsme internetový časopis, takže nepotřebujeme profesionální stránku, která se bude našim modemovým čtenářům nahrávat deset minut. Rozhodli jsme se také přemístit naše stránky na novou adresu. Jak jste si jistě všimli, budeme od tohoto čísla zveřejňovat na internetu obsahy nových čísel (samozřejmě v upravené podobě). Pokud byste našli na našich stránkách nějakou mouchu nebo byste nám chtěli sdělit váš nápad, neváhejte a mailněte nám na adresu mailto:ivan.rott@telecom.cz.

 

Příjemné počteníčko vám přejí

&

Vážení přátelé,

jelikož redakce chce být aktuální, rozhodli jsme se reagovat na aktuální téma. Jedná se o tragédii potopení Titanicu, která se v poslední době stává čím dál tím víc populárnější, a to hlavně díky filmu, který je v těchto dnech uváděn v kinech. Tímto článkem bychom chtěli také přispět svojí troškou do mlýna a alespoň malinko poodhalit roušku tajemství, která potopení Titanicu zahaluje.

Obecně je známo, že se TITANIC potopil díky nárazu na ledovou kru. Tato teorie a všechny jí podobné jsou však naprosto zcestné. Problematikou potopení Titanicu se zabýval náš redakční námořník, známý mořský pes a neúspěšný lodivod admirál na souši Arné Lysyř. Ten na svých plavbách po Atlantiku zjistil, že Titanic nezaniknul díky nárazu do kry, ale proto, že do něj natekla voda.

Pokud začneme pátrat v archivech britského námořnictva Jejího Veličenstva v Glasgow, zjistíme, že Titaniky byly vlastně dva, což je zjištění poměrně překvapující. Jak se dále dočítáme, první z nich - "TITANIC" - vyplul na svou první plavbu roku 1912 a je to ten, jehož plavby se dotýkají všechny běžně dostupné materiály. Ten druhý nesl hrdé jméno - "ZHOLANIC" - a byl Titanicovou sesterskou lodí, což znamená, že byl naprosto stejný (jako by mu z komína vypadl, jen jeho výroba byla dokončena o pár týdnů později. Žádné další zmínky o něm však nenalézáme. Toto zamlžení faktů se nám při našem pátrání zdálo natolik podezřelé, že jsme se okamžitě rozhodli vydat se po jeho stopách. Jakmile se rozšířila zpráva o potopení Titanicu, vedení doků, kde byl Zholanic ukotven, obávaje se skandálu, zpanikařilo a snažilo se druhé lodi co nejrychleji zbavit. Toho využil podnikavý český duch a celá loď se dostala na Štědrý den roku 1912 do rukou pana Františka Eduarda Maliny z Karviné, který byl toho času v Británii na svatební cestě. Na Silvestra už loď kotvila v Hamburku, kde ji místní pobočka britské tajné služby šikovně skryla mezi ostatní lodě. Někomu se to možná může zdát neuvěřitelné, ale považte, že odhalení existence druhého "Titanicu" se podařilo až nám, tzn. po 86 letech! Po svém úmrtí v roce 1918 odkázal pan Malina celý kolos nově se formujícímu československému státu a Zholanic připadl pod správu Československé plavby labské. Tou byl také využíván v letech 1918 - 1938 pro vyhlídkové plavby po Labi. Řeka však nebyla pro Zholanic splavná v celé délce, protože by prostě dřel o dno. Plavby tedy byly provozovány pouze v úseku Mělník sever - Mělník jih. I tam však nebyl stav vody dostačující. V letech 1919-1937 díky nižšímu úhrnu srážek pouze rezavěl v doku. Po mnichovském diktátu byl Zholanic zabrán Němci a přestavěn na letadlovou loď "Heřman", která operovala v Severním moři proti spojeneckým konvojům. V zimě roku 1944 byla potopena spojeneckým bombardérem B-24 Liberator u norských břehů. Tím však historie Zholanicu nekončí. Roku 1990 byl Zholanic po částech vyloven z hlubin skupinou nadšenců, kteří však netušili, jaký skvost mají v rukou. Po demontáži částí z barevných a drahých kovů byl ocelový trup přetaven na 152 000 tun hřebíků

Teď, když jsme odhalili osud obou lodí, si ti bystřejší z vás asi pomyslí: "A nekecají ti PRDi tak trošku?" Samozřejmě že XXX (cenzurováno). Protože kdyby XXX, tak byste si o nás pomysleli, že jsme pěkní XXX a ten náš PRD stojí za prd. Když jsem vám to teď vyjasnil, tak se můžeme jít v klidu vyvenčit.

Matematický klokan

Dne 20. 3. 1998 mezi 3. a 4. Vyučovací hodinou proběhl naší školou klokan. Nejedná se o klokana ledajakého, tento kousek se rozhodl podniknout cestu kolem světa po vlastních nohou a před několika měsíci vyrazil z rodného Alice Springs v Austrálii. Nevíme, proč si zvolil právě naši školu, v kuloárech se sice proslýchá cosi o jeho velkém zájmu o matematiku, ale to je velmi nepravděpodobné. Nicméně je to pro nás velká čest. Přípravám na uvítání klokana bylo věnováno spoustu času a prostředků, studenti byli ve zmíněné hodiny uvolněni z výuky a pozorovali přitisknutí na stěny chodeb australského sprintera. Již v devět hodin ráno byly dokořán otevřeny oba dva východy z budovy a dveře na chodbách. Klokan byl oficiálně přivítán na školním dvoře chlebem a solí. Chléb poskytla nedaleká pekárna na Křenové, sůl byla z biologické laboratoře. Občerstvení klokanovi podal sám velký boss Milouš Jarouš. Na školním dvoře se k vačnatci přidali přední sportovci ze stáje našeho gymnázia Šimon Punk, Pepa Šuler a Vlaďka Šerá. Ti doprovázeli klokana až k hranicím města odkud byli kvůli naprostému vyčerpání převezeni na jednotku intenzivní péče nemocnice u Sv. Anny v Brně na Pekařské ulici. Klokan se po opuštění okresu Brno - město vydal směrem na Olomouc odkud bude přes Beskydy pokračovat na Slovensko a dále na východ.

Proč se nevaří?

Tak tuto otázku si položila většina studentů toho dne, kdy ředitel (nemyslíte, že slovo ředitel pochází ze slova ředit?) gymnázia ohlásil místním intercomem, že se až do odvolání ruší vydávání obědů. Oficiálním zdůvodněním je, že mezi personálem školní jídelny řádí zatím neidentifikovaný virus, způsobující odpadávání končetin (podle MUDr. Řeťaze zřejmě druh malomocenství). Tuto verzi nám potvrdili i někteří studenti, jejichž jména z bezpečnostních důvodů neuvádíme, kteří tvrdí, že v dobách, kdy se v jídelně ještě vesele vyvářelo, nacházeli v jídle různé maličkosti jako prsty, zuby a někdy i větší kusy. Oproti tomuto jsme si samozřejmě vytvořili svoji vlastní (o mnoho pravděpodobnější) teorii. Osádka školní kuchyně, čítající v silných chvilkách až čtyři kuchařky, se rozhodla podpořit své protesty proti podmínkám, ve kterých pracují, generální stávkou. Místo této skutečnosti se veřejnosti vedení gymnázia pokouší podsunout vizi o bacilu, podkopávajícím zdraví nebohých kuchařek. Jak z tohoto vyplývá, redakce s těmito tvory soucítí. Nelze se tomu divit, uvážíte-li, že každý den jim pod rukama (doslova) projde několik set porcí obědů a oni nemají k dispozici žádné ochranné pomůcky. Doufáme, že vedení brzy vyhoví požadavkům pracovnic školní jídelny a bude znovu obnoveno pravidelné vydávání obědů, neboť: "Lepší nechutnej vobjet, než žádnej", jak prohlásil nejmenovaný houmlesák příležitostně se u nás, na gymnáziu, stravující.

Nové šatny?!?

Podle nepotvrzených informací se přes letní prázdniny chystá v budově gymnázia rekonstrukce podzemních prostorů. Vyměněny by měly být zejména dveře jednotlivých šaten a to za armádní pancéřové poklopy ruské výroby typu "BORIS" vzor 74. Tímto chce gymnázium zabránit vstupu nepovolaných osob do těchto prostorů. Dveře mají být ovládány na základě otisku dlaně na příslušném panelu a sejmutím obrazu oční sítnice laserovým scannerem. Tento způsob bude však možno uplatnit pouze z vnější strany, takže pro toho, kdo zůstane "nedopatřením" v prostorech šatny i po zavření krytu, nastanou krušné chvilky naplněné čekáním na vysvobození. Český Červený kříž, který převzal nad rekonstrukcí záštitu, se proto zavázal nainstalovat do každé z šaten tzv. Pytlík Poslední Pomoci, který bude obsahovat nejrůznější potřeby k přežití v extrémních podmínkách. Zbývá však otázka, kdo to všechno zaplatí. Že by gymnázium nalezlo bohatého sponzora?

Prevence je základ

Jednoho pondělního rána, kdy jsme všichni ještě rozespalí doklopýtali do chemické posluchárny, začala p.p. Kovářová netradičně hodinu osvětovou přednáškou na téma "Udržování pořádku v prostorách budovy gymnázia Křenová". Po krátkém úvodním shrnutí našich školních prohřešků jako celku, přikročila p.p Kov. ke konkrétním faktům: "... a 11.3 se v šatnách všude válely slupky od pomerančů." Všichni mlčeli a klopili zraky. Paní profesorka triumfálně pokračovala: "Jestli si to nebudete hlídat, bude z toho malér...", v tom zazněl do všeobecného ticha hlas bystrého Pavlíka (mimochodem člen redakčního týmu, jsme na něj velice pyšní): "Ale paní profesorko, jedenáctého ještě nebylo..." Po této Pavlově poznámce sice p.p mírně znejistěla, ale nenechala se vyvést z Míry a šikovně převedla téma na sacharidy.

Z tohoto drobného incidentu můžeme usoudit, že vedení gymnázia přistoupilo k málo užívané metodě psychologického nátlaku a počalo instruovat členy profesorského sboru, aby začali studentům vyčiňovat za věci, které ještě neudělali, ale které se určitě udělat chystali. Pokud je nám známo, jsme vůbec prvním ústavem v České republice, kde je tato metoda aplikována. Nebýt nebohého Pavlíka, snad by tento experiment i vyšel, teď mu však zbývá jen čekat, kdy ho z gymnázia vyloučí pro maření úředního výkonu.

Buď sbohem Vrátnice!

Stále ještě nemohu zapomenout na ten den, kdy nám p.p Špičková oznámila, že od teď již nikdy žádná služba na vrátnici nebude. Byl to určitě šok pro všechny, zvláště pak pro ty, kteří službu ještě neměli, ale jak jsme se dozvěděli, nebylo to rozhodnutí gymnázia, ale školského úřadu. Důvodem údajně je vykořisťování mládeže a její zneužívání jako levné "pracovní" síly. Pokud se někdo z vás cítil vykořisťován, tak nám to spíše připadalo jako jediná možnost, jak si ve škole užít trochu legrace (zvláště "bzuknout si" nám činilo velké potěšení). Pro některé šťastlivce to byla také dobrá možnost, jak se vyhnout nepříjemné písemce, zkoušení nebo fyzice.

Přesto by tato změna k horšímu měla i jedno pozitivum, které se však týká spíše děvčat. Podle ověřených informací by měl v brzké době na vrátnici zasednout švarný skorovojín civilní služby, kterého budou moci děvčata (ale i chlapci) obdivovat každý pracovní den mimo středu od 12 do 14 hod., kdy pro ně budou před vrátnicí vyhrazeny prostory. Všechny studenty prosíme, aby zmíněného civilistu nekrmili.

Brouk pytlík

Redaktor magazínu PRD Viktor K. trpí již delší dobu zajímavou chorobou. Pokaždé, když uvidí jakýkoliv pytlík, sáček nebo vak, má nezadržitelnou touhu se ho zmocnit a prasknout (tedy ten pytlík, samozřejmě). Největší rozkoš mu přináší prasknutí nafouklého papírového pytlíku z pekárny (nejlépe velikost XXL - 5 pletýnek a více), ve kterém ještě zbyly nějaké drobty a sůl. Toto jeho zajímavé počínání samozřejmě zkoumal náš redakční sexuolog MUDr. Franta Řeťaz, který se původně domníval, že jde o nový druh sexuální úchylky (něco jako sáčkofilie). Avšak výzkum prokázal, že jde o pouhý sadismus. Víťovi totiž nečiní takové potěšení rána samotná, ale její následky. Málokdo si totiž uvědomuje, že takové leknutí může způsobit nejen zaskočení sousta, ale i infarkt nebo náhlou smrt. Jistě si stejně jako já přejete, aby toto nebezpečí pominulo. Společně s Frantou jsem sestavil seznam několika preventivních činností, které vám doporučuji pro přežití. 1. Své pytlíky (např. od svačiny, že?) si dobře hlídejte a nedejte je z ruky. 2. Nekupujte v pekárně zboží v pytlíku. Noste si třeba vlastní košík nebo kyblík. 3. Pokud přece jen máte nějaký sáček u sebe a byli jste již Víťánkem spatřeni, tak ho urychleně schovejte a odvraťte pohled. Nic nedejte na Víťovy žadonící oči. Pod touto nevinnou rouškou se skrývá cílevědomý sadista, který neváhá použít ty nejnechutnější metody, aby dosáhl svého.

Wanastowi Vjecy - 333 stříbrnejch stříkaček

Česká rocková skupina WV, která na sebe upozornila v roce 1988 písní Tak mi to teda nandey na festivalu Bystrické zvony, nedávno vydala své již 5. album a nazvala ho začínajícími slovy jednoho známého českého jazykolamu. Myslím si, že touto deskou jen potvrdila, že patří mezi českou hudební špičku. První, co vás při otevření "bookletu" zaujme, je polský překlad u každé písně. Taktéž obrazová příloha je sem tam tvořena různými narážkami na Polsko. Bůh ví, co tím chtěli autoři naznačit. Teď něco k obsahu alba. Na obalu je avizováno 17 položek, z toho dvě uvedené pod stejným názvem 333, představují jen takovou "jahůdku na dortu". První z nich, 50 sekund polsko-českého monologu, vytváří úvod do alba a plynule přechází do Vlkodlaka (1. píseň alba). Druhou tvoří rytmické přeříkávání názvu alba. Zvuk se příliš nezměnil, hudba je stále postavena na rytmické rockové kytaře a hlase Roberta "Nikodyma". Skladby vesměs pocházejí z dílen R. Kodyma a P.B.CH. Stylový rozsah je hodně velký. Klasické WV písně reprezentují např. již zmiňovaný Vlkodlak (Wilkolak), Na druhý straně pekla (Na drugiej stranie piekla), Kouzlo atd. Další sortou skladeb jsou ty, které hudební stránkou více či méně připomínají jiné kapely, Holčičko (U2), Škola je kráva (Szkola jest krowa) (Offspring), Letadlo (Sex Pistols). Za zmínku dále stojí Telepatie a Vykopej ty zrůdy (Wykop te pocwory). Druhá jmenovaná je zajímavá tím, že doprovod je tvořen pouze smyčcovým kvartetem. Instrumentální část alba výrazně obohatilo použití neobvyklých až exotických nástrojů. Pro příklad uveďme kravský a tyčové zvony, hawaiská mluvící kytara, struhadlo, řehtačka, štěkot (pes Vanilka), cembalo a mnoho dalších. Příjemné překvapení mě čekalo při čtení poděkování na předposlední stránce "příbalového letáku", kde Wanastowi Vjecy uvádějí na předposledním řádku hned za již dříve zmiňovaným psem Vanilkou jistého Petra Váňu!!! (Nikodým to zřejmě popletl, protože měl buďto poděkovat Petrovi Vaňharovi nebo jenom Váňovi). Pokud budete chtít, můžete Robertovi o jeho fatální chybě napsat (FANKLUB WV, poštovní schránka 142,140 00, Praha 4). Za mě tam prosím přidejte: "Roberte, ohledně toho Váni jsi to pěkně zvoral. Aby jsi to pochopil, uvedu názorný příklad. Buďto existuje kočka, nebo pes. Nikdy nemůže vzniknout "kočkopes". (pozn. autora - autorem myšlenky tohoto citátu je strýc Artuš). Mimo to všechno mě hrozně na Petra mrzí, že se nám, lidem se kterými strávil již skoro šest let vyčerpávajícího studia, nesvěřil se svým mimoškolním úspěchem. Peťo, mohl jsi nám alespoň lehce naznačit, co děláš ve svém volném čase. A když ne všem tak, alespoň tomu, kdo s tebou denně zažívá hrůzy školního procesu ve stejné lavici. Tedy mě, že ehm, ehm. Poučení z této příhody pro nás všechny zní: Už nikdy ti nebudeme "žrát" tvoje vymyšlené řečičky o tom, že s námi nikam nemůžeš jít, protože šetříš. Netvrď mně, že ti z této výborné desky něco "málo" nekáplo!!! Kdo chce 333 stříbrných stříkaček okusit na vlastní kůži, ať se laskavě obrátí na Vojtu nebo Skaldu. Nebo do redakce, že Radku, ehm, ehm.

Hodnocení: (4 z 5)

Pro pamětníky

Je to už dávno, co jsem jako malé pachole vstal a vyčistil si svůj ještě z poloviny mléčný chrup. Oblékl si maminkou nachystané kalhoty a kostkovanou košili. Tak tak jsem se natlačil do až po střechu narvaného autobusu a vydal se na strastiplnou cestu Brnem do jedné zapadlé městské části. Nejsem si tím jist, ale myslím si, že to byl Juliánov. Někde v hodně zaprášené mozkové rýze mám uloženo, že jsem do těchto vzdálených končin jezdil do školy. Mnoho z těch, co teď znám a pokládám je za své dobré kamarády, jsem tehdy ještě neznal. Do školy jsem chodil po chodníku (divné?). Mohu vás ale ujistit, že teď mně to připadá opět normální. Měl jsem dokonce přezůvky! Mimochodem nádherné bačkůrky s efektní a zároveň efektivní gumou přes nárt. Jezdil jsem po schodech. Běhal po chodbách na oběd. Tam jsem se lepil na nechutně ulepené podnosy. Pod přísným dohledem pí. uč. Göringové a dalších členek učitelského kolektivu jsem v jídelně křoupal neuvěřitelně tvrdé šunkofleky a jiné více či méně zdařené speciality vydávané na tzv. "žrádelní kartu". V těchto heroických dobách se odehrálo to, co bych chtěl pamětníkům připomenout a neznalcům poměrů alespoň přiblížit. Dovolte mi ,abych vám přiblížil tehdejší "vnitropolitickou" situaci. Většina z nás prožívala spokojené období po přijetí do vyšších struktur našeho školství. Na sportovních kolbištích a v sázkových kancelářích byla sportem číslo jedna CHL. Po Brně jezdilo 20 tramvajových linek. Neexistovala tarifní pásma, atd. Přesně v tuto dobu jednoho rána, bohužel nevím ve kterém předmětu, se před tabulí objevili dva "hošové - východňáry" a na celou třídu spustili tehdy nejhranější hit na českých rádiích LÁSKA JE LÁSKA od Lucky Bílé, známé jejími černými vlasy, nehty, oblečením a nevím čím ještě. Dnes nám jména mladých umělců zní povědomě, ale tehdy to byli zcela neznámí školáci Jan Láska a Aleš Kutín. Ptáte se proč "východňáry"? Bydleli ve Slatině. A proč LÁSKA JE LÁSKA? No přece protože Jendův tatínek se s největší pravděpodobností jmenuje Láska a tak Honzík je taky Lásků. V tu dobu jsme k nim hleděly s obdivem a jejich diáře se plnily daty vystoupení skoro ve všech předmětech. Ale světlo kariéry postavené na jednom hitu brzy zhaslo. Poté se oba umělci stáhli do ústraní a upadli v zapomnění. Dnes se na veřejnosti občas objevuje A.K., avšak po J.L. jakoby se zem slehla. Comeback zřejmě kdysi slavná dvojice neplánuje. Ale hoši pozor: "ONI už o vás ví"!!!

Přijde mladý pár do nemocnice, aby se podíval na svého právě narozeného potomka. Dojdou až k oné místnosti, kde všechna děťátka svorně odpočívají. Rodiče se dívají přes sklo, a dohadují se které je asi jejich. Sestřička jim řekne, že to úplně vpravo. Ťu ťu, ňu ňu ...přes sklo. Najednou se objeví doktor, vezme ono dítě a začne s ním tlouci o zem, o strop, o postýlku... Manžel už to nevydrží a vlítne na doktora. "Co to děláte ?" Doktor na to: "To byl jen vtip, ono už bylo od včerejška mrtvé..."

 

Můj dědeček se každý den koupal ve vaně se studenou vodou. Povídám mu: "Dědečku, vylez z té vany, nastydneš a zemřeš."

Dědeček vylezl z vany, nastydnul a zemřel.

 

Jeli pohřebáci a vypadla jim z auta mrtvola. Padla velká mlha. Jel řidič a něco přejel. Vylezl z auta a uviděl tělo, lekl se a hodil ho do pole. Kombajnista kosil a najednou uviděl, že pokosil nějaké tělo, lekl se a hodil ho do křoví. Byl velký lov, myslivci střílejí jedna radost. Jeden střelil do křoví a šel se tam podívat. Našel tělo. Už se to nedalo ututlat, tak zavolali sanitku. Druhý den volá myslivec do nemocnice a ptá se doktora, jak je na tom ten chlapík, co ho včera střelil. Doktor říká: "Byla to fuška, ale bude žít."

 

Panu Hrachovi se narodí syn Tonda. Pan Hrach se na něj jde podívat do porodnice. V přízemí je nápis "Geniální děti". Pan Hrach se zaraduje a ptá se sestřičky, kde leží jeho synek. Sestřička odpoví: "To musíte do třetího patra." Pan Hrach si říká, že s géniem by byly beztak jen problémy a jde výš. Prochází prvním patrem a vidí nápis "Normální děti". Jde zase výš a ve druhém patře je napsáno "Debilní děti". Pan Hrach si povzdychne a stoupá zase výš. V posledním patře je malá místnůstka a na dveřích je napsáno "TONDA HRACH". Pan Hrach s napětím vejde dovnitř, a jediné, co vidí, je veliké ucho na posteli. Ptá se sestřičky: "Můžu mu aspoň něco říct?" "Ne. On je úplně hluchej."

 

Pro budoucí řidiče:

Pomozte vymýtit smrt z našich silnic, jezděte po chodníku!

 

Ptá se policajt náčelníka: "Pane veliteli, umí krokodýlové lítat ?"

"Samozřejmě, že neumí."

"A skutečně neumí lítat ?"

"Skutečně neumí."

"Ale generál povídal, že umí lítat."

"No, trošku umí lítat."

 

Na samotě u lesa přichází na svět dítě. Nervózní manžel neví co má dělat, a tak skočí pro souseda řezníka. Sám pak čeká před chalupou na výsledek. Nakonec se na chvíli ozve hlas dítěte a manžel si oddychne. Ze dveří vyjde soused a povídá: "Že jste to vy, tak jsem vám ho i naporcoval."

 

Žena přijde na policejní stanici: "Prosím vás, pomozte mi, můj manžel se ztratil."

Policista založí papír do stroje a povídá: "Můžete nám ho popsat?"

"No, měří asi 150 cm", začne žena, "váží 95 kg, má pleš, velké břicho, falešné zuby... Víte co ? Zapomeňte na to."

 

Blíží se Vánoce a na policejní stanici jsou na stáži policisté z Vietnamu. A protože je náčelník lidumil, navrhne, aby si ty tři rákosníky vzali chlapi na Štědrý den domů. Na Silvestra se velitel ptá těch tří, co je měli doma, jak to probíhalo.

1.policajt: "Dobrý, dobrý - pořád něco žvatlal, vůbec jsme mu nerozuměli, ale jinak fajn."

2.policajt: "Dobrý, dobrý - šikovný kluk, televizi opravil, ledničku opravil i s úklidem pomohl..."

3.policajt: "Dobrý, dobrý, ale kapr je kapr."

 

Zpět na začátek stránky