Protože je mi jasné,že se tu nebude každému líbit,tak vám nabídnu pár užitečných
odkazů,které vás možná zanesou pro vás na zajímavější místa.
Na týhle stránce najdete jen málo vyloženě vojenských věcí,protože se tady jedná pouze o označení naší malé trempské společnosti jezdící
převážně do plešiveckých lesů nacházejících se nad vesničkou Lhotka.
TROŠKA Z NAŠÍ HISTORIE A NĚCO O NÁS
První náš společný vandr se konal v únoru 1997,kdy se díky jednomu z nás začalo konečně po nekonečných slibech něco
hýbat.Slovo dalo slovo a naše základní čtyřka vyrazila.Všechno to vlastně zpunktoval náš kamarád LÁĎA. Tak dlouho
do nás ryl,až jsme někteří i po více než pěti letech vyrazili. Prvním nadšeně souhlasícím jsem byl já pisatel,ONDRA
který ač čerstvě okroužkován jsem pořád nemohl zapomenout, kolik zábavy a jiných ptákovin jsem se před pár lety,když jsem
jezdi každý týden nadělal.Mimochodem jsem nejmladší.Třetí z nás, IVAN ,je z nás největší a to nejen vzrůstem,ale i
chabrus na záda.To je pořád samý převlíkání,aby mu prej nenastydly záda a on nemusel jít v předklonu s rukou na zádech
celou cestu [simulant]. No a konečně posledním a nejmenším [proto je až poslední] a nejstarším, je HONZA .Toto
individuum neboli trempující důchodce o sobě neustále drze tvrdí že musí všechnu práci dělat za nás,což vůbec není pravda
a ač to ví,vůbec se při tom lhaní nečervená.Myslím,že se asi nikdo nebude příliš divit když napíšu,že kolikrát vypadáme
přesně jako tento příslušník US ARMY a někdy ještě mnohem šíleněji. Možná i díky tomu se k nám na pár vandrů přidalo pár
jiných nezmarů, kolegů ze zaměstnání i mimo něj. Takovým krásným příkladem zdravého přírůstku byl třeba NÉŤA,
JARDA a jeho srdce BĚLA. Všichni dokonalí Savci, něžné pohlaví nevyjímaje. Malou ukázkou je třeba Néťova
malá příhoda. Dokázal během dvou hodin tamnímu usedlíkovi vylít do klína pět piv a pár panáků. Nejpodivnější na tom
ovšem bylo, ze místní to vzal s ledovým klidem řka: ,,Nevím, proč mi to do toho klína pořád leješ, už sem stejně kvůli
tobě celej mokrej, takže už mě to nemůže naštvat." Nebyl jediný kdo něco vylil,dokonce ten tvrdě zkoušený domorodec se
Néťovi úspěchy snažil hodit na mě. Slušně jsem mu vysvětlil, že to ne já, ale kamarád a aby mu to nebylo líto tak jsem mu
v zápětí omylem smočil montérky já. Na pár vandrů se k nám také přidal šílený amík TOMÁŠ alias Zrzek, který naši
čtyrku doplnil na pětku, opravdu však jen dočasně. Mimo naši stálou základnu na Brdech byla naše jednotka na tři dny
vysazena i na česko-saském švícarsku a nabrala směr na pravčickou bránu. Tehdy nás vyrazilo osm. Náš počet od čtyř do
osmi doplňoval BODLÁK, AFGANISTAN a dvě drahé polovičky. PETRA Ivanova a JITKA Láďova. Ta
mimochodem vypadala,jak když sebou tahá záložní padák [šestej měsíc je prostě šestej měsíc]. Připadalo nám to sice trochu
trhlý jet s takovým břichem na pochodovej vandr, ale šílenostem se u nás meze nekladou. Nakonec to na rozdíl od Bodláka
zvládla velice dobře, jelikož oproti němu abstinovala. Bodlák se nám hned první den ukázkově zduněl a nebýt toho, že
Petra ulovila na silnici projíždějícího myslivce v tráboši, kterého chtěl Láďa mimochodem zastřelit, protože to vypadalo
že nám nezastaví, tak by ho Ivan musel asi tak čtyři kilometry táhnout na zádech. Naštěstí to až na pár výstupů, za
který by se nemusel stydět ani národní umělec dopadlo dobře. Druhý den Bodlák chodil kolem všech po špičkách, protože měl
slušný okno a nevěděl jestli se náhodou někoho nedotkl. Ten den jsme si s Ivanem, jemuž po boku statečně cupitala Petra
několikrát připadali jako v džungli. Všude kolem nás husté listnaté lesy, hustý opar a neuvěřitelné vlhko. Nakonec to
dopadlo tak, že nám Honza, Bodlák a Avganistán utekli a proto když jsme narazily na příhodné místo na spaní, seděli už
pravděpodobně v kempové chatce asi tři kilometry pod námi. Ivan, Láďa a já jsme si tam ještě ten den došli pro vodu.
Další den už byl vlastně cestou k domovu. Brzy po téhle akci jsme zbyli už jen tři, protože Láďova polovička měla před
porodem a jak se domníváme, nechtěla ho samotného s námi pustit. Sice neustále sliboval svou účast, ale vždy odřekl. V
létě nás bylo dokonce pár i zajišťovat dětský tábor jako vedoucí [ja], zdravotnice [Petra] a technický personál [Honza a
Ivan]. Bylo to super.
Dalším našim počinem byla stavba srubu v už zmíněné oblasti. Začátku stavby jsme se účastnily zase čtyři, jen
místo Ládi zaujal Bodlák. Naše stavba začala jak se ovšem dalo předpokládat úspěšně. Co čert nechtěl hned jak jsme
vystoupily v Zadní Třebáni kde přesedáme, si Ivan si vzpomněl, že mu chybí jedna ke stavbě velmi důležitá věc, kterou
před přestupem ještě vlastnil. Naše pila s námi nevystoupila a cestovala na černo do Plzně. První den se tedy šlo
popřemýšlet do lhotecké osvěžovny kde jsme po inspirující debatě nad točeným mokem a kartami vypotili válečný plán na
příští den. Nepřál bych vám slyšet, jak umí Honza nadávat když vyhrává a když mu to nejde, radil bych vám vyhnout se
tamnějšímu kraji a vzít to radši přes Šumavu. Po předešlém prohýřeném dni a nutných nákupech druhý den jsme se do toho
konečně pustili. Rychlost předčila očekávání. Díky takovým dříčům jako jsou Ivan a Honza vyrostla na našem plácku za
jedno odpoledne celá kostra. Tímto práce skončila a pokračovala až další vandr, když jsme si zajistili dostatek dřeva na
pobití a něco na střechu, aby bylo sucho.Bohužel však už jen ve třech. Bodlák se oženil a ... konec. Takhle práce
pokračovala dalších pár vandrů s občasnými přestávkami ve Lhotce k doplnění tekutin a sil při kartách s místním výčepním
Oldou. Jednoho dne jsme zjistily, že máme z venku zhruba hotovo. Když jsme tak obhlíželi naši práci napadlo nás, co by
asi se srubem udělalo pobít ho celý maskovací sítí. No a díky Ivanovu bratrovi se tak stalo. Teď máme boudu vypadající z
větší vzdálenosti jak pancéřový vlak, jen ji posadit na koleje a roztopit v kamnech. Uvnitř máme sice ještě co dodělávat,
ale jak jsme po kratší pauze v ježdění do našeho útočiště poznali, už teď máme asi každý víkend nájemníky. Poslední vandr
se nám bohužel nějak nesešel a tak jsme díky menším problémům vyrazili jen dva. Byl to vcelku odpočinkový vandr s menší
procházkou po okolních srubech. Díky tomu že přechodně nemůžu pít mi Honza sdělil, že jsem jogurtík a občas mi tak říká i
v práci. Doufám, že je to jen dočasné pominutí smyslů, protože bych byl nerad, aby mi to zůstalo. Další zápis už s datem
a jestli bude čas i podrobným popisem.
Zatím vás zdraví sgt. Great, sgt. Liberty a sgt. White 101st Airborne Division Screaming Eagles.
.
