Stále se na mě obracíš s prosbou o radu v jednotlivých záležitostech a zapomínáš, že nás od sebe dělí širé moře. Protože při každé radě velmi záleží na tom, aby přišla v pravý čas, nutně se v některých případech stává, že se dovíš můj názor teprve tenkrát, když už se víc hodí názor opačný. Rady se totiž přizpůsobují okolnostem, a ty jsou samá změna, někdy přímo převratná, rada se tedy musí zrodit týž den. Někdy i tak přijde pozdě - rada se musí zrodit tak říkajíc pod rukama. Já ti ukážu, jak ji najít.

Kdykoli budeš chtít vědět, čemu se máš vyhnout nebo za čím máš jít, obrať svůj pohled na nejvyšší dobro, cíl celého tvého života. S ním musí být totiž v souladu každé naše počínáni. Jednotlivosti uspořádá jen ten, kdo bude mít jasnou představu o svém životě jako celku. Kdo nemá jasno, co chce namalovat, nevytvoří obraz,i kdyby měl barvy připravené. A v tom chybujeme i my, že všichni uvažujeme o jednotlivých částech svého života, avšak nikdo neuvažuje o celém životě. Kdo chce vystřelit šíp, musí vědět, co chce zasáhnout, a podle toho dát své střele určitý směr a rukou ji vést. Kdo neví, do kterého přístavu pluje, tomu není příznivý žádný vítr. Náhoda nutně má velkou moc nad naším životem, protože žijeme podle náhody. Dochází i k tomu, že si někteří lidé nejsou vědomi toho, že jisté věci vědí. Tak jako často hledáme ty, kteří stojí vedle nás, stejně tak málokdy víme, že cíl, nejvyšší dobro, je na dosah ruky.

Co je nejvyšší dobro, o tom si můžeš učinit představu bez dlouhých řečí a oklik; musí se na ně tak říkajíc ukázat prstem a bez tolikerého dělení. Nač je dělit na částečky? Stačí přece prostě říci: "Nejvyšší dobro je to, co je čestné," a aby ses podivil ještě víc: "Jediným dobrem je to, co je čestné, ostatní jsou dobra lživá a nepravá: Jestliže o tom sám sebe přesvědčíš, jestliže si vroucně zamiluješ ctnost (milovat ji je totiž málo), bude pro tebe vše, čeho se ona dotkne, požehnané a šťastné, a už se to ostatním bude zdát jakékoliv. I mučení, jen když budeš ležet na mučidlech s větší vyrovnaností než mučitel, i nemoc, jestliže nebudeš proklínat svůj osud, jestliže se nepoddáš chorobě, zkrátka všechno, co se ostatním zdá zlem, zkrotne a změní se v dobro, budeš-li nad to povznesen.

Vzchop se, Lucilie, nejlepší ze všech lidí, a rozluč se s touhle školičkou filozofů, kteří mění nejvznešenější věc ve hru se slabikami a ponižují a ničí ducha tím, že ho učí titěrnostem. Staneš se podobný objevitelům těchto věcí, nikoli učitelům, jejichž vinou se filozofie zdá spíš těžká než velká. Sókratés, který obrátil celou filozofii k lidským mravům a prohlásil, že vrcholem moudrosti je rozlišovat dobro a zlo, řekl: "Proto dáš-li na mě, sleduj ony objevitele, abys byl blažený, a nic si z toho nedělej, že tě ten či onen bude považovat za hlupáka. Ať tě haní, ať tě uráží, kdo bude chtít, ty tím nebudeš trpět, jen když s tebou bude ctnost. Chceš-li být blažený," pokračuje, "chceš-li být podle svého nejlepšího vědomí a svědomí dobrý člověk, ať si tebou ten či onen pohrdá." To dokáže jen ten, kdo sám dříve vším pohrdl, pro něhož jsou všechna dobra stejná, protože neexistuje dobro bez čestného a čestné je ve všem stejné.

"Jak to ? To není vůbec žádný rozdíl mezi tím, byl-li Cato zvolen praetorem, nebo při volbách propadl? To není žádný rozdíl mezi tím, zda byl Cato v bitvě u Faraálu poražen, nebo zvítězil? Jestliže nemůže být poražen, když byla poražena jeho strana, je to stejné dobro, jako kdyby se vrátil domů jako vítěz a nastolil mír?" A proč ne stejné? Vždyť je to táž ctnost, co přemáhá nepřízeň sudby i zmírňuje její přízeň, a ctnost se nemůže zvětšit ani zmenšit, je stále stejně velká.

Ať se stane všechno; ať Jubovi nepomůže znalost krajin v jeho království, ani statečnost jeho poddaných, bojujících s nezlomnou odhodlaností za svého krále, ať zmizí i věrnost Utičanů zlomená pohromou a Scipiona opustí v Africe štěstí spojené s jeho jménem - už dávno bylo postaráno o to, aby Cato neutrpěl žádnou škodu."Přesto byl poražen." I to přičti ke Catonovým porážkám ve volbách: stejně mužně snáší, že se něco postavilo v cestu jeho vítězství jako tenkrát jeho praetuře. Toho dne, kdy propadl ve volbách, se věnoval hře míčem, té noci, kdy měl zemřít, se věnoval četbě. Přijít o praeturu i přijít o život si cenil stejně. Přesvědčil sám sebe, že musí snést vše, co se mu přihodí.

nynější řád, ale jednou přijde den, který ji strhne z její dráhy. Vše prochází určitými obdobími: vše se musí narodit, vyrůst, zajit. Všechna nebeská tělesa, která vidíš kroužit nad námi, i to, na němž spočíváme a o něž se opíráme jako o nejpevnější, to vše bude jednou rozmetáno a přestane existovat. Všechno má své stáří. Po nestejně dlouhé době přivede příroda všechno ke stejnému cíli. Co je, nebude; _nezahyne to, ale rozloží se. Pro nás rozložit se znamená zahynout, neboť my se díváme jen na to, co je nejblíže, k tomu, co je vzdálenější, nedohlédne mdlá mysl, která se poddala tělu. Jinak by snášela statečněji konec svůj vlastní a všeho, co k ní patří, kdyby věřila,

že tak jako všechno ostatní, i život a smrt se střídá, že co bylo složeno, se rozkládá, a co bylo rozloženo, že se skládá a že se v tomto díle uplatňuje věčné umění boha všechno řídícího. A tak řekne jako Cato, až projde v duchu všechny věky: "Celé lidstvo nynější i budoucí je odsouzeno k smrti. Všechna města, která někde vládnou nebo jsou velkou ozdobou cizích říší, zaniknou různým způsobem a lidé se jednou budou ptát, kde vůbec stála. Jedna zničí války, jiná zahubí lenost, mír změněný v zahálčivost a přepych, ničitel velké moci. Všechna tato úrodná pole zatopí a přikryje náhle vzedmuté moře, nebo je pohřbí v propasti nenadálý pokles sesouvající se půdy. Proč bych se tedy měl horšit nebo rmoutit, jestliže o několik okamžiků předstihnu všeobecnou zkázu?"

Velký duch nechť poslouchá boha a bez váhání se podřídí všemu, co poroučí zákon vesmíru: buď je vyslán do lepšího života proto, aby žil skvěleji a klidněji, v božském prostředí, nebo proto, aby aspoň neměl žádné potíže, jestliže se znova smísí s přírodou a vrátí v celek. Není tedy větším dobrem pro Marka Catona čestný život než jeho čestná smrt, protože ctnost se ani nezvětšuje, ani nezmenšuje. Sókratés říkal, že pravda a ctnost jsou totožné. Tak jako neroste pravda, neroste ani ctnost; má své rozměry, je úplná.

je musíme zajistit vlastní volbou, nebo je přinesou okolnosti. Kdybys totiž připustil nerovnost mezi nimi a statečnost při mučení považoval za menší dobro, počítal bys ji nakonec mezi zla a tvrdil bys, že Sókratés byl ve vězení nešťasten, že byl nešťasten Cato, když si rozdíral rány a větší zmužilostí, než s jakou si je přivodil, a že Regulus byl ze všech nejvíc hoden politování, když dodržel i slovo dané nepřátelům. A přece se nikdo, ani ten největší změkčilec, neodvážil něco takového říkat; tvrdí totiž, že není blažený, avšak netvrdí, že je ubohý. Staří akademikové sice přiznávají, že člověk může být blažený i v průběhu mučení, avšak ne dokonale a úplně, to je však zcela nepřijatelné. Není-li blažený, není účasten nejvyššího dobra. Co je nejvyšší dobro, nemá nad sebou žádný stupeň, jestliže v něm je ctnost, jestliže ji nezmenší žádné pohromy, jestliže zůstává neporušená, i když bylo tělo zmrzačeno. Ona však zůstává. Ctnost, jak ji chápu, je totiž mužná a vznešená, každé protivenství ji povzbudí.

Takového ducha, jakého si často osvojují mladí muži ušlechtilé povahy, na něž zapůsobilo svou krásou nějaké čestné jednání, takže pohrdají vším nahodilým, takového ducha člověku vdechne a odevzdá moudrost, tím si bud jist, a přesvědčí, že dobro je pouze to, co je čestné, to že nemůže ani ubývat, ani přibývat, stejně tak jako nebudeš ohýbat pravítko, kterým dokazuješ, že je něco přímé. Ať na něm změníš cokoli, poškodíš to, co má být přímé. Totéž řekneme tedy o ctnosti. I ona je přímá, nesnáší ohnutí. Může strnout, zvětšit se však nemůže. Ona vynáší soud o všem, nic nevynáší soud o ní. Jestliže se sama nemůže stát přímější, ani z toho, co z ní vzniká, nemůže být jedna věc přímější než druhá, neboť všechny věci jí musí odpovídat; jsou tedy stejné.

Řekneš: "Jakže? Ležet při hostině a na mučidlech je stejné?" Tobě se to zdá podivné? Budeš se asi divit ještě víc: být natažen na lehátku při hostině je zlo, být natažen na mučidle je dobro, jestliže to první je spojeno a hanbou, druhé se ctí. Ty věci však nečiní dobrými nebo špatnými látka, ale ctnost; všude, kde se ona objeví, má všechno stejnou míru i cenu. Ted se mi chystá vyškrábat oči ten, který hodnotí ducha všech podle svého, za to, že tvrdím, že stejná jsou dobra čestného soudce a čestného obžalovaného, že tvrdím, že stejná jsou dobra toho, kdo slaví triumf, i toho, koho vedou před triumfátorovým vozem, jestliže jeho duch není zlomen. Takoví lidé nevěří, že se může stát to, co oni nejsou schopni udělat. Vynášejí soud o ctnosti podle své slabosti. Proč se divíš, že být pálen, zraňován, zabíjen, poután je útěchou ducha, někdy dokonce potěšením2 Pro rozmařilce je trestem střídmost, pro lenocha je práce mukou, člověk žijící pro zábavu lituje pilného, pro zahaleče je snaživost trýzní. Právě tak považujeme za tvrdé a nesnesitelné to, nač jsme všichni slabí, zapomínajíce, že pro mnoho lidí je trápením už být bez vína nebo být probuzen za svítání. Tyto věci nejsou těžké svou přirozeností, ale my jsme malátní a mdlí.

Velké věci musí být posuzovány velkodušně, jinak budeme své chyby připisovat jim. Je to stejné, jako když ponoříš do vody předmět dokonale rovný: bude se ti zdát zakřivený a zlomený. Nezáleží jen na tom, co vidíš, ale jak to vidíš; náš duch nevidí dost jasně, aby rozeznal pravdu. Představ si nezkaženého a bystrého mladíka: řekne, že se mu zdá šťastnější ten, kdo snáší všechna břemena nepříznivého osudu a neohne šíji, kdo se dokáže povznést nad štěstěnu. Není nic obdivuhodného na tom,být neotřesen v klidu; obdivuj však, když je někdo hrdě vztyčen tam, kde všichni ostatní věší hlavu, když stojí tam, kde všichni leží. Co zlého je na mučidlech, co zlého je na jiných věcech, jimž říkáme protivenství? Podle mého názoru to, že se pod nimi mysl hroutí, křiví a podléhá. Mudrci se nic takového nemůže stát: stojí zpříma pod jakoukoli tíhou. Nic jej nesnižuje, nic z toho, co nutno snést, v něm nevzbuzuje nelibost. Nestěžuje si, ať na něho dopadne cokoli z toho, co může dopadnout na člověka. Zná své síly, ví, že se narodil ke snášení břemene.

Nevyjímám mudrce z počtu lidí, netvrdím, že se od něho bolesti odrážejí jako od nějaké skály nemající žádný cit. Nezapomínám, že je složen ze dvou částí, jedna z nich je iracionální, nerozumná, ta je trýzněna, pálena, vnímá bolest, druhá je racionální, rozumná, ta je neochvějná ve svých názorech, neohrožená a nepokořitelná. Y té spočívá ono nejvyšší dobro člověka. Dokud není úplné,duch kolísá v nejistotě; jakmile však dosáhne dokonalosti, jeho stálost je nepohnutelná. A tak když je ctitel ctnosti teprve na začátku své cesty k nejvyššímu stupni, tu i když se blíží k dokonalému dobru, ale ještě na ně nevložil ruku, občas couvne a trochu povolí ve svém duševním úsilí, neboť se ještě nedostal přes nejisté území a stále ještě se pohybuje na kluzké půdě. Avšak muž blažený, který dosáhl dokonalé ctnosti, je sám se sebou nejvíc spokojen tenkrát, když prošel nejmužnější zkouškou. Jeho se ostatní musí bát, nejen snáší, ale vítá to, jestliže to je odměnou za nějaký čestný čin, a mnohem raději slyší "jsi o tolik lepší" než "jsi o tolik šťastnější".

Nyní se dostávám tam, kam mě volá tvé očekávání. Aby se nezdálo, že naše ctnost bloudí mimo přirozenost, věz, že se i mudrc bude třást, že bude cítit bolest, že bude mít strach, vždyť to všechno jsou tělesné pocity. Kde je tedy pohroma? Kde je ono opravdové zlo? Zajisté v tom, jestliže ony pocity strhnou ducha k zemi, jestliže z něho vynutí doznání, že je otrokem těla, jestliže ho donutí k lítosti nad sebou samým. Mudrc sice přemůže štěstěnu ctností, avšak mnozí vyznavači moudrosti byli někdy vystrašeni nejlehčími hrozbami. Je to naše chyba, jestliže vyžadujeme totéž od mudrce i od začátečníka. Stále ještě se přemlouvám k tomu, co schvaluji, stále ještě se mi však nepodařilo přemluvit se, a i kdyby se mi to podařilo, nebyl bych ještě dostatečně připraven a vycvičen, abych mohl čelit jakémukoli nebezpečí. Tak jako vlna přijímá některá barviva hned napoprvé, jiná vstřebává až po několikerém namočení a vaření, stejně tak poznání jiného druhu duch uplatní ihned, jakmile si je osvojil, kdežto filozofie musí proniknout do hloubky, musí tam být dlouho usazena a musí ducha obarvit, ne ho jen pošpinit. Teprve potom vykoná, co slibovala. Lze to říci rychle a stručně: je jediné dobro, ctnost, a bez ctnosti není dobra; ctnost sama je uložena v lepši, to jest racionální části naši bytosti.

Dobra tělesná jsou dobra ve vztahu k tělu, nejsou to však dobra pro celek. Budou mít určitou cenu, nebudou však mít důstojnost. Budou mezi nimi velké rozdíly,jedna budou menší, druhá větší. I mezi přívrženci moudrosti jsou velké rozdíly, to musíme uznat. Jeden už pokročil tak daleko, že se odváží pohledět na štěstěnu, nevydrží to však dlouho, neboť musí sklopit zrak oslněný příliš silnou září; jiný tak daleko, že je schopen hledět jí tváří v tvář, a možná už dospěl na vrchol a je pln důvěry. Kdo nedosáhl dokonalosti, jde nejistě a hned učiní krok vpřed, hned zase zpět nebo klesne na kolena. Krok zpět učiní tenkrát, jestliže nevynaloží všechny síly na další chůzi. Jestliže jen trochu ochabne snaha a svědomité úsilí, nutně dojde k ústupu. Nikdo se nedostane dál, jakmile se zastavil.

Proto postupujme vytrvale a houževnatě vpřed. Zbývá nám větší kus cesty, než jsme urazili, ale velkým pokrokem je chtít pokročit. Toho jsem si vědom, a proto chci, chci Z celého srdce. Vidím, že i tebe podněcuje stejná touha, že i ty jsi pro to nadšen a že nezadržitelně spěcháš k tomu nejkrásnějšímu. Spěchejme: jen tak bude život dobrodiním, jinak je zabíjením času, a to plným hanby, budeme-li žít uprostřed sprostoty. Jednejme tak, aby všechen čas patřil nám; nebude nám však patřit, jestliže nezačneme dřív patřit my sami sobě. Kdy se nám podaří pohrdat štěstěnou, ať je příznivá, nebo nepříznivá? Kdy se nám podaří potlačit všechny vášně, podřídit je své vůli a zvolat: "Zvítězil jsem!"? Ptáš se, nad kým? Ne nad Peršany, ani nad nejvzdálenějšími končinami médskými, ani nad válečnickými kmeny, které snad sídlí až za Dahy, ale nad lakotou, ctižádostivostí, strachem před smrtí, který přemohl vítěze nad národy. - Bud zdráv!