|
|
Před úvod
Ó hvězdy, vy odvěcí průvodci člověka jeho osudem,
zářivé démanty na černé klenbě noci, zlatavé příruby na jiskrné schráně Všehomíra, odlesky životů lidí na sametu nebes, před vámi tak, jako před nikým poklekám a prosím vás tak, jako nikoho ze smrtelných...Za úvod
Buď vítán, Kdož otevřel jsi oči, bys uzřel, vítán buď ty, kdož posloucháš, bys slyšel. Buď vítán, kdož otevřel jsi knihu, bys četl, vítán buď ty, kdož přicházíš, bys zvěděl.
A tisíckráte buď vítán ty, jehož srdce je otevřeno, by uvěřilo, jehož hlava je bystrá, by pochopila. Vítán buď i ty tisíckrát, jež jsa otevřen, nikoliv uvěřiv, když síla tvá je tak pevná, jak skála strnulá, že neprocitneš z přeludů.
A pravím:, Hříšníka milejší je mi přivítati, než světce, nebotˇ není světce před Ním! Přicházím, abych zvěstoval, nikoliv kázat, nehodlám opravovat, jenom předkládám.
Nebotˇ jako chrám se staví od základů, ne od střechy, avšak jaký by to chrám bez ní byl, stejně tak já předkládám rozumu, než překryji srdce. Tážeš se jakým právem? Právem Slunce svítícího nad Zemí, právem květin na palouku, právem smrti tvořící pro život, právem života ničícího pro smrt. Z milosti Jeho, pro zradu tvou, nebotˇ já jsem láska i
nenávist v jediném převleku ukrytá, jsem jediná pravda a jediná lež, jsem nejčistší démant a nejhrubší skála,jsem plamen krutosti i meč zloby, stejně tak jako ruka milosti, tak i žezlo pokory.
Jsem jediné, co je jenom černé nebo jenom bílé, nebotˇ mě se nic v roveň nepostaví, abys neviděl, jak je to šedivé.
A přesto jsem základ, kořen, dno i počátek. Tak jest, ze mne vzejdou mnohé, však žádné se nenavrátí.
Přesto jich neodvrhujeme, už proto, že ze mne vzešly a tak jako na nejhorším poli vzejde bytˇ jediný klas, jako na nejhorším stromě urodí se bytˇ jediný plod, jako pouhopouhá jiskérka z velikého ohniště zapálí dům, tak bytˇ jediné zrnko ze mně odhalí laskavost neměnných pravd.
A znovu tedy:
Nejsem zatracení, nejsem neústupnost,
nejsem beznaděj ani
zoufalství.Jsem co jsem:
ty, tvůj život, tvá víra.
A pamatuj:
Víra tvá je zákon!
Jako tedy neopovrhuješ plody z cizích krajů, jako rád si připneš šperk z daleké ciziny, jako rád si přihneš dovezeného vína, jako jíš ryby z hloubi moří, stejně tak cti zákonů, jež jsou pro jiné vírou.
A znovu tedy:
Jsem kniha knih, zákonů, základ základů, právo práv, jsem světlo dne i tma noci, jsem pořádek vnášený v chaos, stejně tak jako odchylka rušící řád.
Jsem co jsem
Jeden ze tří.
Podstata vesmíru
Universalia!
Ašóda 1 -- Sen
život je jen sen, nic než sen, nebotˇ neexistují lidé, kromě tebe, není země,
slunce, nesvítí hvězdy, není nebe, není nic, jenom ty, tvůj život a tvá víra.Tři pilíře, tři základy vesmíru, jediné reálné, nevysněné. Tři kruhy navzájem propletené, neoddělitelně pospojované a přitom volné.
A pravím:
když se narodíš, to pouze usínáš ve svůj vesmírný sen, sám, ve Velkém prázdnu.
Ukládáš se do ticha nadlidského spánku, do velebné síly temné noci, na oltáři Všehomíra, před chrámem vlastního božství: ty, jediný žijící, jediný existující se necháš pohltit pod příkrov sladkosti, pod těžká břemena na víčkách svých očí.
Tvůj sen se proměňuje v to, co se nazývá životem, v zdánlivě skutečné zdánlivě stabilní, na pohled zevnitř nerozlišitelné, zvenčí však rozdílné, slabé, napadnutelné, proměnlivé. Tvaruj si svůj sen po libosti, zasahuj jak chceš, umíš-li, cesta snů není přísně vedena krajkami říše spánku. Vše, co zahrneš do svého snu jím bude, vše kolem, vůči tobě bezmocné, vysněné, přesto uvnitř silné, sku
tečné, vlivné.A pamatuj:
Jaký sen, takový den. Nebotˇ postavíš-li svoji loď dokonalou, rychlou, svěží a obratnou, dopluješ i v bouři do přístavu, co však s kocábkou bez kormidla s děravými plachtami?
A tak i sen vedený šlépějemi štěstí tě dovede k růžovému rozbřesku, tak jako násilí páchané ve snu, zloba, záštˇ a závist, hrůza tě nedovedou nikam jinam, než k sobě samým, avšak skutečným.
A pravím:
Nadejde chvíle, kdy tvůj sen bude dlouhý přespříliš, příběhy vysněného života tě začnou tížit více, než hmota Veškerenstva a tehdy se navrátíš zpět, do lůna spasitelného poznání, otevřeš oči pro okamžik pravdy, ve chvíli zářivých světel zúčtuješ s podstatou nezaměnitelného lidství, vykoupíš hříchy mysli snové zádumčivostí ve světě skutečných.
Stíny se promítnou pod
třpytem lamp, démoni přikrádající se dobudou hrad, loď vetchá ztroskotá v mělčinách, tak jako moře zalije zemi, tak jako oheň pohltí dřevo, tak jako pluh zobrací půdu, stejně tak stíny snů převrátí v rum mysl falešnou pod sférami hvězd.A poslyš mne, nebo
tˇ takto děje se déle, než kanou krůpěje z oblaků, déle než hučí vodopády řek, déle než vlny moří rozbíjí břeh, od věků času, nazpět do věků...Tak dlouho budeš usínat, probouzet se, probírat životy, srovnávat, odhalovat, překrývat, stavět mně na roveň, zda bílé, zda černé...
A já pravím:
Není dost písku v pouštích, aby tvému konání odměřil čas! Jednou se skloníš přede mnou, i kdyby měly kameny ožít, stromy kdyby měli promluvit, i kdyby měly plameny chodit, ryby kdyby měli létat.
Jednou, tehdy bude tvůj sen
dokonalý, průzračnější než nejčistší křištˇál, příjemnější než nejhebčí samet, chladivý v horku, teplý v mrazu, chutnější než nejstarší víno z vinic lidských...Tehdy bude tvůj sen bílý, bílý tak, že vše ostatní na jeho pozadí vystoupí vpřed, bílý tak, ja
ko jsem já.A pravím:
Protože není nic tak bílé, jako já, stejně jako dvě řeky splynou v jednu, jako tisíce mořských vln vytvoří jedinou vodu, jako stovky slov utvoří jedinou knihu, jako tři spojené kruhy tvoří vesmír, stejně tak ty splyneš se mnou, dosáhnuv nebetyčného vrcholu touhy, katedrály lidských srdcí, jediné věčné slávy, před Ním vyzdvihnutelné, ani světské, přes jejíž pomníky zčeří se tráva, ani duchovní, nad jejíž památkou zajiskří meč.
Ty budeš já
podstata vesmíru
druhý ze tří
ty a já
Universalia.
Ašóda 2 -- Cesta
Nuže prohlédni, jakým jsme na počátku:
deska nepopsaná, cesta neprošlapaná,
půda neoraná, ve věno lidské dávno položená.
Postupně poznamenáváš mne šlépějemi svých činů, trousíš poznání po mojí zdéli, hýčkáš mne v laskavé nenávisti, ze strachu z úlevy, z radosti z utrpení, z obavy před koncem, i když víš, že jsem nekonečná.
A pravím:
vezmi nůž i přetni mě ve dví, tak staniž se, abys mohl říci:
Už nejsi nekonečná, nebotˇ tady začínáš a tu zřím konce tvého!
Vezmi tedy počátku mého, pečlivě, jak jen možno, jako růži trnovou, jako nemluvně nevinné mne uchop a zaznamenávej podle přirozenosti lidské, od počátku, po moje završení.
Naslouchej:
nebotˇ kde cit nestačí, světlo se zaráží, slov neslyšíš, písmen nerozeznáš, kde je tisíce pojmů pro jedinou pravdu, tam tě jak pochodeň zažehnutá, jako maják na moři, jako znamení v širé poušti povedu k cíli já, neomylně, ne tak, jako napodobenství.
Tady ti stavím do pyramidy završený, do stupně zarovnaný, od základů pevný, až ke špici ostrý prvotní kámen člověčenství přirozeného: zákon životů.
A ten káže:
Nepozdvihuj zbraně proti jiným, abys útočil. Taktéž se nestav k obraně života svého, ohrozil-li by jsi tím jiný. Postav se na ochranu moji, já jiným byvši upírána, ač život svůj měl bys položit. Nebotˇ věz, není tvora zlého, ani dobrého, to jen já jsem buď černá, nebo bílá, jen dobrá, či jen zlá, nebotˇ jsem nerozlišitelná.
A tedy kohokoliv zabít, v zlobě zranit, neštěstí mu přivolávat, škodit, je pácháním osvobozujícího zla na straně jedné, ničícího dobra však protikladně!
Nedal jsi život, jenom sen, nepřísluší odebírat neudělené, sklízet nezaseté, bourat nepostavené...Tudíž toho nečiň!
Z vůle mojí, pro úctu před sebou samým, pro šelest větru v korunách stromů, pro pírka lesklá v křídlech ptáků, přes nezměrné bohatství rozlehlých plání nekonečna, chraň se vztáhnout ruky k majetku cizího, nepožádaného, tak jako chráníš se v dešti přístřeším, jako ohněm zaháníš dravou zvěř, nebotˇ věz: Nepřísluší ti odebírat neudělené!
Pro nádobu hříšnou, po okraj se plnící, pro rozbřesk střídající noc ve vyměřeném lénu, pro oběti smíření kočky s myší, pro radost z hlasu ve věčném tichu ti pravím:
Neznásilňuj slovo, jako věc nedobrá by bylo bráno, hrubě s ním zacházeno, znevažováno. Atˇ nezhořkne med v ústech tvých, atˇ nepopraská v jantaru zlomky, atˇ nesejde v prach s koncem tvým, nechtˇ překlene úžlabiny nesmírné, propasti hluboké, strže srázné, nechtˇ v něm není nepravostí. A neber slov v ústa nazbyt, mne pro nic se nedovolávej, taktéž slova mluveného neupřednostňuj před psaným, nebotˇ věz:
není tíhy deskám nésti, papyru zaznamenávati, svitkům uchovati cokoliv, co jen se rozestřít může, přes plochu jejich. Rozeznej v srázu kámen od kamene, zařaď květiny prospěšné ven od jedovatých, když nepřivoníš, barvy nevidíš, tvaru nerozpoznáš. Pakliže ochutnáš, po vzoru hrdinských legend, dvé cesty můžeš projíti, vděkem za slova psaného, ale uzříš ono rozcestí? Avšak slovo mluvené, tu poznáš zurčení potůčku od burácení řeky, tu poznáš lavinu valící se z úbočí hor od vloček snášejíc
ích se k zemi, tu poznáš bečení beránka od vytí vlka, rozeznáš hlahol zvonů od řinkotu mečů. Slovo nesou na křídlech svých vznosné tóny odvěkých kairimů, garantů smluv, pečetí dohod, úmluvy úmluv, dokladů slov.A kdyby měli oblétnout zemi, jako ptáci bělos
tní, vznešení, já tak pravím: oni nezklamou.A já předkládám:
Jako stromy rostou z půdy, nikoliv z nebes, jako ptáci ze země odlétají a k ní se uchylují, jako květiny čerpají sílu kořeny, nikoliv z květů, jako vše se navrací ke svému počátku, skláníce se před pramenem svého původu v nadoblačné úctě a chvále, pak ty pokloň hlavu svou před předky svými, drž je v úctě, nebotˇ oni ti dávají možnost nahlédnout pod pokličku lidství, do kotle neřestí i ctností, drž v úctě rozhodnutí jejich a rady, pakliže neznáš
půdu, z níž vyšla nebo tehdy, sám-li jsi lepšího nenalezl.A věz také, že nesluší se lakotit před jinými, zvláště pak, když i ty z cizího rád jídáváš, nebotˇ copak jenom pro tebe jabloň obtěžkla plody, řeky vydaly ryby, pole obilí? Jenom pro tebe běhá po lesích lovná zvěř? Kam dojede vůz přetížený zbožím? Ve které soutěsce ho lapkové oberou? Jak se kupčíci nepoctiví strachují o majetek nakradený, který obraným nedává spát? Proti tomu, jak poctiví obchodníci v klidu spočinou, nemaje nepřátel z obchodů nekalý
ch!Cožpak tak zbělá tvůj sen přede mnou? Ó nikoliv, před nohy mé poklady nashromážděné mne v ortelu neobměkčí, v soudu neoblomí, od výkonu neodvrátí!
A věz také, že nesluší se hněvati na druhých, nebotˇ ty jediný jsi příčinou veškerých chyb, z důvodů svého jsoucna, pro pravdivý obraz svého bytí, pro grimasy stvořené zrcadly snění. Jakého smyslu nalézáš v hněvu na vlastní sen, nad zlobou v sebe sama?
A pravím:
jako list je nesen větrem bez slůvek stížností, smýkán bez kleteb na hlavu větru, jako říční voda bez řeči protivenství směřuje k velkému moři, tak ty nezatěžuj mysl svou nespokojeností za cestu nastoupenou i opuštěnou i prošlou.
Pamatuj:
poneseš-li po ní na věky má slova, a svou čest, nikdy to nebude cesta špatná, hodná zavržení.
Nebotˇ jsou cesty vedoucí z kopců do nížin, pohodlné, bez námahy a strastí, jsou cesty vedoucí po rovině, nikterak nepříjemné a cesty do kopců, namáhavé, obtížné a těžko překonatelné.
Ta první ti nepřinese nic, ba zamezí rozhledu tvému, ta druhá je zbytečná,
bylo by lépe zůstat stát, kde jsi stál a teprve ta třetí tě dovede do vrchů, odkud rozhled zaplatí přestálou námahu.Nestranný rádce tvé cti, sluha v šlépějích tvé cesty, ten nejposlednější ve tvém stínu, nadejde má chvíle, já vystoupím vpřed, dříve zdánlivě nedůležitá, teď rozhodující, stanu se vládcem skutků, ortelem ortelů, rozsudkem souzených, soudcem soudců.
Jsem co jsem,
sen utkaný podstatou vesmíru,
třetí ze tří,
ty a tvá cesta,
Universalia.
Ašóda 3 -- Hlubina
Tak tu mě máš, jako semínko na dlani, jako kvítek do louky vetkaný, jako schody nejvyšší z věží.
Ty že znáš cestu, že strhnul jsi okovy?
Á, blázne, na kraji cesty jsi se zastavil
a teď se divíš, že nenalezl jsi kýžené. Kam vůbec vedly kroky tvé, kterou cestu vybíráš? Co je tvůj cíl?
No vidíš:
mlčíš a neodpovíd
áš!Není sdostatku vody na zemi, aby požárů a plamenů všech rázem uhasila. A plamenů není toliko, aby veškerou vodu pohltily. A tedy, co jim zbývá, v boji přelítém, nepřátelé na život a na smrt, žít si nablízku, se sykotem se oddělovat, žárlivostí střežit, rachotem ohlušovat a přesto vedle sebe, tak, jak je řádu světa neodmyslitelné
Je více myšlenek, než kolik dokážou meče ubít a není myšlenky, která by na věky meče pohltila. A tak tu stojí vedle sebe, někdy tiše, jindy s řinkotem dopadnou, nepřátelé mezi sebou, sobecky střežený kruh, nezkrotná hra nekonečných, určená všem, vymíněná dvěma.
A přesto tak jest od věků, pro světský zákon, od mého svolení, do Jeho stvrzení...... nebo právě proto.
Tak ty jsi si myslel, bláhovče, pro tebe že Slunce vychází a pro tebe že zapadá? Ách, jak pomýlené jsou myšlenky tvé. Jen se podívej, jak karmínovou zář rozlévá do okolních světů. Né Slunce, to jsem já, rudý odraz tvého srdce, myšlenky střežené lépe, než největší bohatství králů, myšlenky uložené tak, že krk bys srazil,
než z jejich dna dohlédl by jsi k nejhlubším propastem v mořích.Z téhle studnice že čerpáš vodu na zavlažování polí? Z této sýpky v zimě že vynášíš obilí? Z toho lomu že bereš kámen na stavbu domu? Jen se podívej zpátky, za sebou, zda ještě roste v šlépějích tvých tráva, zda ještě stín tě věrně následuje, zda vůbec ještě jsi tím, co jsi ve snu stvořil.
Teprve teď otevři oči, chtěj vědět, touži chápat, doufej rozumět. Teď pro tebe se tři kruhy v jedno spojují, symbol Všehomíra, zlato lidské - to symbol jediné existence stříbro snové
- to symbol jasných cest černota má
- to symbol bezbřehosti, od níž kráčíš ke své víře.
Věz tedy, že jako život a víra tvoří tebe, jako ty a víra tvoříte život, tak život a ty probouzíte víru.
A tu není rozdílů, nebotˇ není, z čeho by vyplynuly, není času, když vše se děje v neměřitelnosti, není prostoru, kterého lidé tak rádi vnořovat v sebe budou, není směrodatnosti vyšší, než cesty Jím vytyčené, jest On tudíž Já, totiž svědomí tvé, víra tvá, nepopiratelná hra v hlubinách mysli,
jiskrný klenot v koruně hvězd, nosnice měsíčního jasu, odraz tebe a zář ta obklopuje okolí, jako aura tvá, tak zřejmá, tak prostá.Před Ním provinění neutajíš, zlo nevylepšíš, křivdu neodstraníš. Před Ním, tedy přede mnou, Já, Universalia.
Ašóda 4 -- Dokonalí
Totˇ pravdivé, beze lži a známky klamu: co jest dole je jako to, co je nahoře a co jest nahoře je odrazem stavů dolejších, aby zázraky jediné věci tak byly uzpůsobeny.
A jako z jediného všechny věci povstaly, tak se uzpůsobením věci veškeré zrodily z
této jediné.Slunce jako by jejím otcem bylo, Měsíc matkou její, vítr jako by ji nosil ve svém lůně, Země jí živitelkou byla; ona však původce tělesna celého světa jest, zde je, síla její jest úplná, byla-li obrácena k Hlubině.
Oddělíš-li zemi od ohně, jemné od hrubého, jemné s dovedností převelikou, vystoupí ze země na nebe a opět sestoupí, přijme sílu věcí dolejších a hořejších. Tím dostane se ti slávy veškeré světa a temnota všechna od tebe ustoupí. Totˇ síla přesilná, nade všechny síly, nebotˇ kaž
dou věc jemnou přemůže, nebotˇ každou věc pevnou pronikne.Tak byl stvořen svět, z toho vzejdou bezpočetná přizpůsobení, jejichž prostředek je zde.
A zhřeší-li lidé zajisté na slova vznesená, jakkoliv rádi principu by dosáhli, ruce hrabivé bezmocně natahovati budou, jako po větru ve skalách, jako po zrncích písku.
A ti budou prokletými sami sebe zvát, pokud dosáhli na vítr skotačivý, pokud vybrali zrnek z duny, pokud slov mých uchopili a pevně drží - s porozuměním bezbřehým:
Budou nejvyššími - a budou pod všemi.
Kdo je ten a ten, jenž pro boha svého takto se nazývá? A kdo je ten a ten, jenž pro boha jiného jinak se nazývá? Totˇ jen jméno pro ty, kdož náboženství mají namísto víry.
A pravím: takoví musí masky sobě strhnouti, do světel se podívat, mírně,
s poro
zuměním, jen takoví mě dosíci mohou... ... i takoví!A pravím:
minci bernou na váhy položí, kdož chtějí ze studnice mé píti, vytrvalost jim bude otcem, utrpení je ponese ve svém lůně, tu uzří prvopočátku:
Slunce, Měsíce i Země a pohled tento jediný bude veškerou odměnou. Takové zboží mám k těm přemoudrým, jež nezalekne sebevětší strast, pro prchavou jistotu pravdy Dokonalých na věrné cestě ke Mně - Universalia.
Ašóda 5 -- Kazatel
Znásob si málo tisíckrát a dostaneš mnoho. Bezmocnost násob milióny a dostaneš moc.
I kapka hlodá kámen ne silou, ale neochvějností, s níž dopadá.
Jediný lísteček neučinil stromu, ale strom bez lístku není stromem. Srdce není člověk, ale člověk bez srdce není člověkem.
Drobnost, tisíce maličkostí položených do základu, tam, u svého vrcholu vytvoří dokonalý celek.
Z jeho výše nedohlédneš, neuzříš základů tvořících podstatu. Zjednodušíš, přizpůsobíš, pro oko své, mysl svou, neuvidíš neviděné, nepomyslíš na nemyšlené, nebotˇ, má-li vstoupit, pak vstoupí, sen, přelud, jednota celku.
Nebo
tˇ pravím: Jako jitro střídá noci, jako slabost přijde po pýše z moci, jako bezvětří následuje bouři, jako radost přijde po každém hoři,utrpení jsem stvořila, abych vychovala nezdolnost, nenávist jsem stvořila, abych vytvrdila lásku, prohry jsem stvořila, abych potvrdila vítězství, slabost jsem stvořila, abych zdůraznila sílu, zradu jsem stvořila, nebotˇ miluji věrnost, jedno jsem zrodila, abych odlišila druhé, nebotˇ pravím:
nerozlišíš, vidíš-li jediné.
A věz:
to je úcta, ne vše chválit, ale nerozlišovat nerozlišitelné,
to je věrnost, ne být první u stolu, ale setrvat, i když večeře skončila,
to je síla, nést ne více, ale déle,
to je odvaha, nikoliv nebát se, ale jít dál s vědomím, že se bojíš,
to je láska, ne nevidět chyby, ale pochopit je,
to je hrdost, ne šlápnout, ale stát, i když ostatní klečí
a to je správné, co činíš, maje v srdci vše předešlé.
A pravím:
chraň se převážit svých citů nad rozumem, ne, to už nebyla bych já, tvá víra, ne světlo na moři, ale plamen v obilnici, ne sluha, ale pán, nikoliv cesta, nýbrž povoz.
Rozuměj, v co věříš, srdce tvé atˇ jsou ústa tvá, nebotˇ pamatuj:
neobstojí přede mnou ne ten, kdo neměl, co bylo třeba, leč ten, kdo nedal, čeho se mu dostávalo.
Taková jsem, to je má vůle, můj kodex, já, zpovědník dokonalosti, hra ohně,
Universalia.
