Vystěhovalectví z Poličska v letech 1850 - 1890

Přibližně v polovině 19. století dochází k mohutné vlně emigrace širokých vrstev obyvatelstva Českých zemí, zejména do Ameriky. V roce 1848 byla zrušeno poddanství a udělena první konstituce, která byla uvítána s radostí a mnoha nadějemi. Svoboda však netrvala dlouho, byla zrušena svoboda tisku, potlačeno právo spolčovací a zavládla tuhá reakce, které historie dala jméno Bachův absolutismus. Příčiny k emigraci byly dvojí - touha po osobní svobodě a touha po lepším živobytí.

Vystěhovalectví z Rakouska v té době se řídilo zákonem císaře Františka I. z 24. března 1834. Podle něho za vystěhovalce byl považován ten poddaný, který se do cizího státu vystěhuje s tím předsevzetím, že se již více nenavrátí. Vystěhování podle tohoto zákona se dělilo na zákonné a bezprávné. O zákonné vystěhování se žádalo prostřednictvím vrchnosti (později okresních úřadů) u nejvyššího zemského úřadu, jímž od r. 1848 bylo příslušné České (Moravské) místodržitelství. Žadatelé museli být svéprávní, prosti závazků vojenských a dalších zvláštních povinností, vyplývajících z jejich stavu či veřejného úřadu..Pokud žadatelé vyhověli všem stanoveným podmínkám, splnili svou vojenskou povinnost, s vystěhováním souhlasilo okresní vojenské doplňovací velitelství, okresní soud, za žadateli nezůstaly žádné pohledávky a doporučující stanovisko předložila jejich domovská obec, obdrželi souhlas k vystěhování (Auswanderungs-Consens) a následně rakouský pas, jehož platnost však byla omezena jen na dobu cesty, potřebné k vystěhování, Vystěhovalci byli povinni nastoupit cestu během šesti, později (asi od r. 1856) jen čtyř měsíců. V případě, že tento termín nedodrželi, souhlas s vystěhováním pozbýval platnost a žadatel musel podat novou žádost. Předtím, než žadatel obdržel pas, musel podepsat prohlášení, že se vzdává rakouského občanství

V roce 1850 se podle tohoto zákona vystěhovalo z Čech kolem 160 osob a jejich počet v následujících dvou letech stoupl na 340 vystěhovalců v r. 1851, resp. 430 osob v r. 1852. Rakouská statistika však nesledovala pohyb osob, které přejížděly hranice s běžným cestovním pasem, platným na dva až tři roky.

Tyto pasy však vydávala pouze obchodníkům, tovaryšům, kteří odcházeli na vandr do ciziny, úředníkům a inteligenci a spolehlivým osobám, které dávaly záruky k návratu do země. Jejich nepřítomnost byla považována za nelegální vystěhování až v případě, že se nevrátili do vlasti po vypršení platnosti pasu během následujících tří měsíců. Hranice však nebyly hlídány tak jako dnes, a kdo se přes ně dostal, byl přijat na loď s jakýmkoliv dokladem, tovaryšským listem, později vandrovní knížkou, či legitimačním lístkem, platným na území Rakouska.

Tato nelegální emigrace byla několikanásobně vyšší. Odcházeli lidé, kteří by oficiální cestou povolení k vystěhování nedostali, kteří byli bez prostředků, uprchlíci před spravedlností, rekruti, vyhýbající se vojenské službě a prostí lidé, kteří ani nevěděli, že o vystěhovalectví je třeba žádat. Německé úřady byly poměrně benevolentní, pokud zadržely rakouského občana bez úředního pasu a většinou ho propustily dále. Dokonce ještě roku 1895 rozesílala brémská firma F. Missler- J. Brugk leták s příhodným názvem Jak se dostat bez pasu do Brém.

Nejdůležitějšími ohnisky emigrace ve východních Čechách se staly okresy Litomyšl, který až do r. 1855 zahrnoval i Poličsko, a dále Vysoké Mýto a Lanškroun. Podle neoficiálních údajů odešlo na přelomu roku 1851 - 1852 z Pardubického kraje na 210 rodin emigrantů, jistě nejvíce právě z těchto tří okresů (viz mapa - Počátky emigrace z Čech na přelomu let 1851-1852). V roce 1852 jejich počet narostl a podle hlášení krajské vlády v Pardubicích pražskému místodržitelství z celkového počtu 979 vystěhovalců z Pardubického kraje jich bylo 341 z Lanškrounska, 233 z Vysokomýtska a 203 z Litomyšlska. Počátkem července 1855 vykazoval kraj Pardubice 168 vystěhovalců, z toho z nově vzniklého okresu Polička plnou jednu čtvrtinu. V oficiálně vykazované statistice vystěhovaleckých pasů o rok později nově konstituovaný kraj Chrudim vykazuje 499 emigrantů (celkem Čechy 2088).

V okresním archivu v Litomyšli se dochovaly prameny, které umožňují alespoň částečně zachytit a kvantifikovat trendy emigrace z okresu Polička do Ameriky. Pro léta 1852 - 1856 se dochoval seznam vydaných pasů, který sice neoplývá přesností, úplností a dostatkem doplňujících údajů, avšak v letech 1854 - 1857 se částečně kryje s žádostmi o povolení vystěhování, které již mají informace o sociálním charakteru žadatele a jeho rodiny, ekonomických a náboženských poměrech, mnohdy je doložen postup vyřizování těchto žádostí a datum udělení povolení a vystavení cestovního pasu.

Na základě studia tohoto fondu bylo možno zpracovat celkový, avšak neúplný přehled o počtech a struktuře vystěhovalců, který je uveden a komentován v následujícím textu. Je nutno mít na mysli, že tyto údaje mají cenu nikoliv jako absolutní čísla, nýbrž jako zevšeobecňující relativní ukazatelé.

Údaje jistě nejsou kompletní. Mohlo se stát, že některé žádosti o vystavení pasu chybějí. Například až ze žádosti Kateřiny Majorové z Borové, je možno zjistit, že následuje do Ameriky svého manžela Vincence, který se legálně vystěhoval v r. 1885.

Naše přehledy se netýkají skutečně vystěhovalých osob, ale těch, kteří požádali o vystěhování a souhlas jim byl udělen, a dále těch, o nichž se ví, že se zcela určitě v uvedených obdobích vystěhovali. V padesátých letech evidujeme celkem 50 případů žádostí o emigraci. Z těch, kdo tento souhlas obdrželi, se nevystěhovala pouze jedna rodina. V osmdesátých letech evidujeme 120 případů. Zcela určitě víme, že vystěhování nebylo povoleno v 6 případech (tím ale neříkáme, že nemohli odejít později, ať oficiálně nebo nelegálně) a jedna rodina se vystěhování rozmyslela.

Dále není zahrnuto ilegální vystěhovalectví, s výjimkou let 1852.- 1854, kdy se v seznamu uvádějí asi 4 ilegálně vystěhovavší se obyvatelé z Poličky a Borové a v pozdějších záznamech jsou poznámky a zmínky i o dalších.

V jiných případech se neuvádějí všichni členové rodiny jmenovitě (např. k r. 1852 Josef Wosmek, manželka Kateřina a děti, či téhož roku Jan Smetana z Borové s celou rodinou). Někteří ze starších žadatelů, ale i malých dětí mohli zemřít ještě před nastoupením cesty, někteří si své vystěhování rozmysleli a dochované prameny to nemusely vždy zaznamenat jako např. v případě Františka Petržálka ze Starého Kamence, v jehož spise je uvedena poznámka, že si cestu rozmyslel a odjel na žně do Rakous.

S přihlédnutím k uvedeným omezením a chybám si můžeme učinit obrázek o rozsahu emigrace z Poličska v období 1852 - 1857 a 1881 - 1889. Do budoucna bychom chtěli rozšířit záběr na celé období druhé poloviny minulého století, které si ale vyžádá rozdílný, a především náročnější přístup ke studiu archivních materiálů. Bude nutno provést srovnání informací v matrikách s údaji se seznamy obyvatelstva v jednotlivých obcích, doplněné o zmínky v pozemkových knihách, obecních a církevních kronikách a dalších materiálech.

V padesátých letech celkově odešlo z Borové kolem 100 osob, což představuje kolem 9 % obyvatelstva. O něco nižší podíl byl v Pusté Rybné a v Oldříši (po 5 %) O třicet let později se relativně největší proud vystěhovalců přesunul do Březin (5 %), Kamence (7 %) a zejména Telecího (8 %). Podíl Pusté Rybné, Borové a Oldříše zůstal zachován.

V obou dvou obdobích se stěhovaly zejména rodiny s dětmi. Pro padesátá léta jsme napočítali celkem 51 rodinu s jedním až 7 dětmi. Obdobná situace byla i o třicet let později, kdy se vystěhovalo 47 rodin s dětmi. Početnější rodiny převažovaly zejména v osmdesátých letech. Například rodina Františka Makovského z Borové (1881) měla 5 dětí od 4 do 11 let, podobně na tom byla rodina Františka Maděry a Františka Teplého z Březin (1881). Rodina Ignáce Dvořáka z Telecího, o kterém se později ještě zmíníme, čítala dokonce 8 dětí od nejmladších dvojčat Antonie a Amálie, které se narodily pár měsíců před jejich emigrací v r. 1881, až po nejstarší osmnáctiletou Annu. Sedm nezletilých dětí měl kovář František Štegner, a k tomu další dvě dospělé děti se vystěhovaly již pár roků předtím. Nejpočetnější rodinou v prvním období (r.1854) byla rodina Josefa a Františky Žváčkových z Telecího se 6 dětmi.

V několika případech v obou obdobích se vystěhovaly rodiny s dětmi, kde jeden z rodičů chyběl. Roku 1856 požádala o vystěhování chudá služka Františka Fajmonová z Borové, téměř padesátiletá, se svým malým nemanželským synkem Janem. Ve své žádosti uvedla, že práci shání jen příležitostně, trpí nouzí a opovržením. A protože se stěhuje i její bratr Václav Fajmon z Pusté Rybné s manželkou a dětmi, neměla by zde již nikoho, o koho by se mohla opřít. O čtvrt století později píše svou žádost Anna, vdova po Janu Makovském z Kamence. Sestra “mne v každém psaní vybízí, že na každý pád tam lehčejší živobytí jest a též budoucnost mého chlapce Josefa zabezpečena bude. kdežto tady čím dál tím více do dluhů padám a zakrátko bych nucena byla domek prodati a dluhy poplatiti, čímž by mi nic pro život nezůstalo.“

Druhým trendem, který je možno v 80. letech zřetelně pozorovat, je spojování rodin. V první emigrační etapě většina lidí skutečně odcházela do neznáma, a nevěděla, co může očekávat. Jen výjimkou bylo, když se někdo vystěhoval již tehdy za svými příbuznými. Zaznamenali jsme jen 7 takových případů, a to ještě v letech 1856 - 1857.

Antonín Navrátil z Borové s manželkou a dvěma dětmi odešel r. 1854 do Wisconsinu, o dva roky později jej následovali bratři Václav z Pusté Rybné a František z Oldříše se svými rodinami a v roce 1857 se konečně odhodlala po delším váhání jejich stará matka Veronika. O třicet let později to již bylo běžné a téměř neznám případ, že by někdo neodešel za bratrem, sestrou, rodiče za dětmi, děti za rodičemi, synovec k tetě či švagr za švagrem.

Josef Tušla ze Sádku se míní vystěhovat r. 1881 do Nebrasky, města Burnett, “kde se již švagr František Vodstrčil z Kamence co kovář zdržuje a mne vybízí, že tam, co kolář dosti práce a při dobrém platu budu míti.“

František Nunvář z Borové posílá téhož roku svého 19letého syna Antonína za svým bratrem Antonínem a švagrem Josefem Ehrenbergem, kteří žijí ve státu Iowa a slíbili podporovati kterékoliv z mých dítek, když přijdou do Ameriky.

Josef Pícha se chystá do Minnesotty za svými sestrami a švagry, kteří již nyní zakoupili pro ně několik akrů pole, a sami je letos obdělají a zasejou, takže “až přijedeme do Ameriky, přijedem ke sklizni a budeme mít zajištěnu obživu.“

Jan Andrle ze Širokého Dolu se vystěhoval r. 1879 s manželkou a dvěma dětmi. Před vystěhováním přišel o větší částku peněz, a tak nemohl vzít sebou všechny děti a čtyři musely zůstat ve službě ve Vysokém Mýtě, dokud otec jejich cestovní výlohy nebude sto zaplatit. Nyní (r. 1881) poslal lodní lístek pro dcery Annu a Rozálii. Jejich poručník, Janův bratr František se přimlouvá za vydání pasu pro ně: “Dívky, byť nezletilé, jsou v rozumu, tak v vzrůstu úplně vyvinuté, zdravé a navíc pocestují se známými dospělými.“

V roce 1881 se odstěhoval z Kamence č. 80 vdovec Jílek (Jan nebo Václav), rolník, poté co svou usedlost prohospodařil. Své dvě děti, tehdy desetiletého Josefa a sedmiletou Annu, nechal v Kamenci u sestry Josefy, provd. Pavlišové. Se svým otcem se setkaly až o osm let později v New Yorku, kdy se vystěhovali i Pavlišovi.

Zde nějaké velké rozdíly v obou sledovaných obdobích nejsou. Podíl dětí se pohyboval mezi 40 - 50 % a bylo to jistě pro ně zejména velké dobrodružství, na které po celý svůj život nezapomněly, i když ony byly tou první generací, která se rychle v novém světě téměř beze zbytku přizpůsobila a amerikanizovala se. Z jejich rodičů pouze polovina, t.j. 20 % z celku, byla v biologicky aktivním věku, zatímco podíl starších, ekonomicky ještě aktivních osob činil 20 %. Nejhůře se v Americe přizpůsobovala skupina osob nad 55 let, již bylo do 10 %. Ti si už jen málokdy vytvořili svůj nový život, odlišný od dosavadního. Spíše zůstali v myšlenkách až do smrti doma v Čechách. Velká většina z nich brzy zemřela. V padesátých letech se se svými blízkými vystěhovalo několik sedmdesátiletých. Z nich úplně nejstarší byla r. 1855 85letá Terezie Nunvářová z Borové. Nevíme však, jestli skutečně se dočkala přistání v Americe. Zato o 72letém Josefu Boháčovi z Pusté Rybné to můžeme potvrdit. 10. října 1854 se svou ženou Kateřinou a synovou rodinou připlul na lodi H. De Emile do newyorského přístavu. Při vstupu na americkou půdu však udali oba dva svůj věk asi o deset let nižší. Možná, že se báli, že by je do Ameriky nepustili.

Největší podíl emigrantů tvořily rodiny bezzemků - nádeníků a domkařů, kteří si museli vypomáhat v živobytí tkalcovstvím. Jan Telecký z Oldříše, kde bydlel v nájmu, si stěžuje (1881), že při zlých poměrech zde není možno zaopatřit si lepší budoucnost, zvláště letošního roku, kdy tkalcovina úplně vázne a brambory se již vícero let neurodily. Jednou z nejchudších rodin, která se hodlala vystěhovat, byli Mrázovi ze Širokého Dolu. Neměli práci, ani žádný výdělek. O rodině Jana Makovského z Pusté Rybné - Blatiny, která se vystěhovala v r. 1855, se píše, že v obci jsou považování za místní chudé.

Jednou ze základních podmínek získání státního souhlasu k vystěhování a vystěhovaleckého pasu byl dostatek finančních prostředků na cestu do Ameriky a na první chvíle pobytu. V prvých letech vystěhovalecké horečky na tuto podmínku úřady velmi dbaly a nepovolily emigraci, pokud rodina neshromáždila alespoň 100 zlatých na osobu. Částka, s níž emigranti odjížděli do zámoří se dokonce objevuje ve všech statistikách a soupisech (konsignacích) jednotlivých rodin.

Podle následující tabulky většina vystěhovalců si vezla sebou na osobu právě oněch 140 zl. nebo o něco více. Jen 13 % vystěhovalců mělo k dispozici více než 400 zl. na osobu, na druhé straně 10 % nemohlo dát dohromady ani těch požadovaných 140 zl. Ti pravděpodobně šli část cesty, buď do Prahy nebo až do Podmokel, pěšky nebo požádali někoho ze známých o povoz i s kočím. Vyskytly se i případy, kdy zejména jednotlivci, došli pěšky až do německého přístavu. Většina vystěhovalců z Poličska a Litomyšlska v 50. letech minulého století měla shromaždiště na nejbližší železniční stanici v Chocni, kde se připojili k výpravám emigrantů z Lanškrounska a Ústeckoorlicka. Vzdálenější přijížděli do Chocně zpravidla již den před odjezdem a přespali poslední noc u známých ve městě, ve Spieglově hostinci před nádražím nebo přečkali noc venku. K vlaku je doprovázelo mnoho přátel a známých. Odjezd do ciziny býval smutný, bylo to loučení jednou provždy.

Dnes bychom obdobnou situaci popsali odbornými ekonomickými pojmy jako totální převis nabídky nad poptávkou způsobený nedostatkem volné likvidity. Většina statků byla zadlužena, jejich majitelé spláceli kupní cenu po mnoho let, ne-li po celý svůj život, nedostávalo se hotových prostředků. Vždyť ještě v 80. letech na českém venkově roční výdělek přes 100 zl. byl téměř nepředstavitelný. Mnoho nádeníků ve svých žádostech uvádělo, že mají jen 1 zl až 2 zl týdně. Jak královské se jim pak musely zdát výdělky v Americe, o nichž jim psali šťastnější příbuzní. Josef Makovský, 23letý svobodný syn chalupníka z Telecího č. 86 odešel za moře v r. 1881, aby “ušel hladu a nalezl zaopatření.“ Za dva roky poté se za ním do Nebrasky stěhují rodiče se sourozenci, když otec uvádí ve zdůvodnění své žádosti, že syn “vydělává v Americe 18 dolarů měsíčně a z ušetřených peněz jim cestu již pro tři osoby zaplatil.“

Mlynářského tovaryše Františka Fialu z Oldříše, který pracoval na mlýně Josefa Švendy v Borové, zas nalákal přítel Jan Romportl, který odešel r. 1877: Prý si tam lepší budoucnost zabezpečím, neb mzda mlynářského pomocníka obnáší v Americe 1 1/2 tolaru denně.

Emigrace katolíků byla jen výjimkou. V padesátých letech odešel z Poličky stolař Jiří Vosmek, František Andrlík z Oldříše a katolické rodiny bratří Navrátilů původem z Borové. Katolíkem byl i jediný emigrant z německé části okresu, Heinrich Weber z Německé Bělé. V této souvislosti je zajímavé, že emigrací nebyly téměř dotčeny české, ale převážně katolické obce v jižní části okresu - Korouhev, Bystré, Svojanov a další. Stěží se můžeme domnívat, že tamější hospodářská situace byla lepší, než v oblasti západně od Poličky.

V osmdesátých letech je podíl katolických vystěhovalců, zejména z Borové, Oldříše, Sádku a Kamence poněkud vyšší. Napočítali jsme na 60 katolíků ze zhruba 260 vystěhovalců, u nichž bylo uvedeno jejich náboženství. Ve dvou případech jsme zjistili smíšené rodiny, z toho příběh Terezie Kučerové z Borové - Cerkytle č. 7 stojí za povšimnutí. 9. 2: 1855 podala 58 letá evangelička Terezie Kučerová žádost o vystěhování, společně se svou dcerou Josefou a synem Václavem, ale bez manžela Josefa Kučery, který byl katolického vyznání. Okresnímu úřadu se to samozřejmě nezdálo, a tak si na 3. května 1855 zavolal manžela k výslechu. Ten prohlásil, že on se skutečně vystěhovat nechce, protože je stár a churavý, ale manželku “duch do Ameriky neustále táhne“, a tak jí dává 1000 zlatých na cestu a svůj souhlas i pro děti. Nakonec se vystěhovala o rok později jen matka s dcerou, protože syn Václav byl v odvodním věku a přesto, že podvakráte nebyl odveden, nebyl odvodní komisí v Hradci Králové propuštěn.

Největší překážou při udělování povolení k vystěhování byla branná povinnost žadatelů nebo jejich synů. Branné povinnosti podléhaly všechny osoby mužského pohlaví od 21. roku života, kdy byly povinny se dostavit k odvodu, jemuž se také říkalo asent. Nebyli odváděni všichni mladící daného rovníku, ale byl zaveden systém losováni, na jehož základě vylosovaní branci byli zařazeni do aktivní vojenské služby. Ti, co nebyli odvedeni , se dostavili znovu k odvodu v následujícím roce společně s novým ročníkem branců. Tak to šlo za sebou po třikráte, byl pro to odborný termín - branec v I., II. nebo III. třídě. Kdo nebyl odveden ani na potřetí, byl zařazen do náhradní zálohy a po 10 letech do domobrany, kde byl povinen sloužit jen v případě války. Ze zdravotních důvodů mohl být branec trvale zproštěn vojenské služby až ve III. třídě.

Vzhledem k rodinným poměrům mohl odvedenec dosáhnout zproštění pravidelné presenční služby v míru a přiděleni k náhradní záloze, jestliže byl jediným synem svého otce, který nebyl schopen žádného výdělku, nebo měl pouze ovdovělou matku. Obdobně to platilo, jestliže byl po smrti otcově jediným vnukem děda, neschopného k výdělku či ovdovělé báby, pokud tito neměli dalšího syna. Zproštěn služby byl i v tom případě, když na něj byli odkázání jeho osiřelí sourozenci.

Aktivní vojenská služba až do roku 1842 trvala 14 let, poté byla zkrácena na 8 roků a od roku 1868 na tři léta. V roce 1868 byla zřízena vedle pravidelní armády ještě tzv. zeměbrana, v níž sloužila část odvedenců v aktivní službě, kteří nebyli zařazeni do pravidelného vojska. Po ukončení aktivní služby zůstával voják ještě po dobu 7 let v záloze, i když mohl vykonávat své občanské povolání, a dva roky poté musel sloužit v zeměbraně formou pravidelných cvičení. Teprve až poté splnil si svou služební povinnost. Takovým občanům se říkalo vojenský vysloužilec. To bylo většinou mezi 33 - 35 rokem života podle třídy odvodu.

Voják, který se vrátil z činné služby, podléhal velení okresního vojenského doplňovacího velitelství (Militär Werbbezirk, později Heeres-Ergänzungsbezirk), které pro okres Polička bylo v Hradci Králové. Z Poličského okresu byl doplňován pěší pluk č. 18. Před koncem století byl vytvořen nový pěší pluk č. 98 a jeho doplňovacím okresem se staly Vysoké Mýto, Polička, Litomyšl a Lanškroun.

Aby bylo zajištěno splněni veškeré branné povinnosti, bylo obmezeno volné stěhování osob a kdo by se zdržoval mimo hranice mocnářství, dopustil by se přestupku, trestajícího se tuhým vězením do 1 roku a peněžitou pokutou do 1000 zl.

Od r. 1856 platila navíc v Rakousku zvláštní daň, nazývaná Militärtaxe - vojenská taxa, kterou byli povinni platit osoby vojenské služby zproštěné, případně určití blízcí příbuzní těchto osob. Týkalo se to těch, kteří byli zproštěni vojenské služby zcela, nebo zčásti. Platila se po celou dobu branné povinnosti jednou ročně a v případě, aby osoba s brannou povinností dosáhla souhlasu z vystěhováním, musí zaplatiti taxu za veškerá léta do skončení branné povinnosti napřed.

Zpočátku se vojenské doplňovací velitelství vyjadřovalo ke každé žádosti, ať ji podávala osoba ve vojenském věku, nebo starý člověk nad 60 let.

V padesátých letech, kdy délka vojenské služby byla ještě osm let, osob ve vojenském věku, žádajících o vystěhování, bylo skutečně minimum. Většina žadatelů udává svůj věk kolem 29 let, a to by znamenalo, že již mají vojenskou službu za sebou. Proto ke většině předložených žádostí a konsignací osob neměla vojenská správa žádných námitek, ať už šlo o Tomáše Korába z Borové, Jana Bednáře z Březin či Jana Makovského. Problémy nemá ani František Černý z Pusté Rybné, kterému v roce 1854 bylo 23 let a pravděpodobně nebyl odveden. V r. 1855 nebyli propuštění osmnáctiletý František Nunvář a Václav Kučera, o kterém jsme se zmínili již o něco výše. Franc Lorenc ze St. Kamence poprvé žádal o vystěhování r. 1854 a byl odkázaný "z příčin, které mi již nejsou povědomy", jak napsal při opakované žádosti o rok později. 5.4. 1855 dostal dopis z okresního hejtmanství: "Na Vaši obnovenou žádost k udělení povolení k vystěhování se Vám … dává k vědomosti, že pokud povinnosti rekrutní neučiníte zadost, žádný pas k vystěhování nikdy neobdržíte. Pročež se vám pas k vystavení tenkrát může dáti, když budete uznaný za neschopného k vojsku." Pravděpodobně se poté skutečně k asentu dostavil a nebyl odveden, a tak v podává novou žádost v roce 1856.

V osmdesátých letech žádosti o vystěhování osob, podléhající branné povinnosti schvalovalo zemské místodržitelství, resp. ministerstvo pro zeměbranu ve Vídni. Mezi žadateli o vystěhování se vyskytovaly dvě skupiny osob, podléhajících branné povinnosti. Byli to předně muži po skončení aktivní presenční služby, kteří podléhali příslušným doplňovacím velitelstvím. Pokud podali žádost o propuštění z rakouského státního svazku, většinou jim vyšlo pražské místodržitelství vstříc, za předpokladu, že zaplatili vojenskou taxu za zbývající počet let v záloze a zeměbraně, tj. ponejvíce do 32 roků života. Druhou skupinou byli branci, podléhající ještě odvodu, popř. neodvedení mladíci.

Místodržitelství ale některé žádosti zamítlo. Nevyhovělo například 24letému Josefu Lorencovi z Borové, hostinskému a řezníkovi,jenž se před pár lety vrátil z aktivní služby, nebo právě sezdaným Františku a Filomeně Zárubovým z Oldříše. František je krejčím, právě se vrátil z vojny a zřejmě k rozhodnutí nevyhovět, vedl místodržitelství ten fakt, že netrpěli žádnou nouzí. Schválení neobdržela ani Františka Filipi se svými syny, Josefem Lopourem z 1. manželství a Josefem Filipi z druhého manželství. Jednak proto, že místodržitelství neshledalo důvodu propustit Josefa Lopoura ze zálohy, a jednak proto, že další syn František Filipi odešel do Ameriky před několika roky ilegálně. Nic to však nevyřešilo. Krátce po zamítnutí žádosti se vdova s oběma syny vypravila do Hamburku, odkud na parníku Elbe rejdařství HAPAG Hamburg se vydali do New Yorku, kam loď přistála 22. 5. 1882.

Problémy s povolením měl i Josef Zelenda, švec z Oldříše, jenž se po návratu z vojny oženil do Březin, kde se mu narodil syn. Měl starého otce Pavla Zelendu a společně s ním se chtěl vystěhovat k tetě, otcově sestře Kateřině Lorencové, která pobývala v Americe již od roku 1852. Už tehdy poprvé chtěl starý Zelenda odejít společně s nimi, obdržel souhlas, ale cestu si poté z nám neznámých důvodů rozmyslel. Lorencovi vycestovali sami. Nyní, v r. 1881, se místodržitelství nezdály uváděné důvody emigrace a navíc Josef Zelenda podléhal zeměbranecké povinnosti. Žádosti na základě rozhodnutí ministerstva pro zeměbránění nebylo z těchto důvodů vyhověno. Otec Pavel Zelenda dostal souhlas k vystěhování počátkem dubna 1881 a koncem června již byl v Americe. Josef Zelenda se však nevzdal a nakonec i on pro sebe a svou rodinu dosáhl souhlasu s vystěhováním. O rok později odešel za nimi i druhý Zelendův syn František s manželkou a dvěma syny.

Je zajímavé, že někomu žádost byla schválena bez potíží. Michalu Halamkovi, záložníkovi 18. p.p. z Březin přišel souhlas po třech měsících od podání žádosti. Josef , jediný syn Pavlišů z Březin, dostal souhlas po 4 měsících od data žádosti. Jeho rodiče v ní psali: "Jsme jak já, tak manželka churavý a na podporu od tohoto jediného syna odkázaný. Z té příčiny jsem byl r. 1882 … na vždy za neschopného k práci uznán, a také tento můj jediný syn k podpoře mé a mé manželky až doposud k stavění se k vojsku dočasně osvobozen byl." Vystěhovali se na podzim roku 1855. Jen doplňujeme, že tento Josef Pavliš byl švagrem výše zmíněného Josefa Zelendy. Mikuláše Boštíka syn Josef byl dokonce propuštěn z presenční služby u 1. dragounského pluku, aby mohl společně s rodiči vycestovat.

Makovští bydleli v malé chalupě v Telecím. Neměli ani pole, ani řemeslo, které by je živilo. Proto syn Jan Makovský, který si vytáhl při losování vysoké číslo, nemusel do armády a byl zařazen pouze k zeměbraně, se chtěl vystěhovat do Ameriky, aby ušel hladu a nalezl zaopatření. Poté, co zaplatil vojenskou taxu za 12 let, byl propuštěn. Jiří Dvořák z Oldříše byl třikrát u odvodu a ani jednou nebyl odveden. Tím učinil zadost svým povinnostem a a obdržel souhlas k vystěhování i on.

Na začátku našeho vyprávění jsme se už zmínili o sourozencích Juklových, kteří se připojili k rodičům až v Brémách na lodi. Byli v braneckém věku a nevěřili, že by se jim podařilo oficiálně získat souhlas k vystěhování. O emigraci požádali jen rodiče Josef a Terezie Juklovi. Doprovázela je Vincencie Burešová z Březin, která se vydávala za jejich služebnou. Domnívám se, že byla spíše snoubenkou jednoho ze synů, a tak se podařilo rodině oklamat úřady a odejít ze země.

Mezi vystěhovalci 80. let byly ještě dvě další vojenské osoby. Byli to Josef Jonáš z Telecího a Josef Břeň ze Starého Kamence. Oba sloužili po deset let u 3. vozatajského pluku v Nymburce. Jonáš dosáhl hodnosti kaprála a prodělal tažení r. 1878 v Bosně a Hercegovině, za které byl vyznamenán válečnou medailí. Ani jim nedělal stát problémy a souhlasil s emigrací. Pouze u Jonáše se vyřízení žádosti někde zdrželo, a tak jeho manželka musela odjet předem a v New Yorku počkat necelý měsíc na svého manžela, který stihl až následující loď. [Propouštěcí listy Josefa Jonáše a Josefa Břeně z armády.]

Ukázali jsme si, že většina emigrantů pocházela z nejchudších vrstev obyvatelstva, žili v nuzných poměrech a doufali, že vystěhováním získají lepší živobytí. Vyskytli se mezi nimi ale i vypočítaví jednotlivci, kteří buď měli v úmyslu opustit svou rodinu nebo vyhnout se placení dluhů a daní. Byly mezi nimi osoby se špatnou pověstí. Převážná míra z nich určitě opustila Rakousko nelegálně. Někteří z nich však přesto se pokusili získat vystěhovalecký pas.

Z roku 1882 se dochovala žádost Josefa Halamky z Březin, 32 letého ženatého nádeníka. Zpočátku to vypadalo na hladký průběh. Chtěl odjet sám bez manželky, zaopatřit se a pak by ho manželka, která s tím souhlasí, následovala. Okresnímu hejtmanství se však něco nezdálo, požádalo obec o přešetření, které přišlo za několik dní: “Manželka svolení dát nechce a že nedá. Že kdyby chtěl pracovat zde, že by mohl být živ jak v Americe. Neb Halamka je oddán příliš velkému pití a práci žádné.” Na Halamku upozornil i Josef Haman, hostinský v Poličce a agent Severoneměckého Lloydu, že prý má v úmyslu vystěhovat se bez povolení, nedostane-li ho. Obdobně se prý vyjádřili i Josef a Josefa Kadlecovi z Březin v r. 1888, kteří dlužili místnímu hostinskému přes 60 zlatých. Hostinský později prohlásil, že dluh byl vyrovnán, a tak Kadlecovi dostali souhlas k odchodu ze země. Josef Červený z Oldříše dlužil svému bratrovi celkem přes 50 zl a 3/4 hektolitru žita. Proběhlo dokonce soudní líčení, které skončilo smírem a žalovaný uznal pravost pohledávky a vymínil si 14 dní k zaplacení. Nyní však bratr slyší, že žalovaní míní v tyto dny vycestovat do Ameriky a všechno jmění sebou vzíti. Úřad pravděpodobně skutečně zadržel pasy a přinutil Josefa Červeného se s bratrem vyrovnat.

V jednom případě se stalo, že žadatel přelstil úřady. V květnu 1888 požádal o vystěhování Josef Topinka z Oldříše pro sebe a svou manželku Karolínu, která byla o dvacet let starší než on. Žádost byla již kladně vyřízena, když se dostavil žadatel na okresní úřad a prohlásil, že se nemíní zatím vystěhovat, ale že má v úmyslu do Ameriky jet, a pokud se mu tam bude líbit, že se pro manželku vrátí a teprve pak se vystěhují. Manželka neměla žádných námitek, a tak Topinka dostal pas s platností na 3 roky. Potřeboval asi peníze, a proto ještě odjel v létě na žně na Moravu. Nechtěl si brát doklady sebou a uschoval je u svého otce, který se jmenoval Josef stejně jako on. Na jaře následujícího roku se Topinka s otcem dostavil na okresní úřad a oznámil, že doklady se otci ztratily při práci u jednoho sedláka v Borové. Otec pak doslova do protokolu řekl, že “nosíval při sobě balíček spisů, svěřených mu jeho synem. Při poklízení dobytka se asi však dostaly do píce nebo hnoje a nebyly k nalezení.” Josef Topinka ml. proto prosí o vystavení nového pasu pro sebe. Nic netušící úřad mu obratem vyhověl. Případ by pravděpodobně skončil, kdyby se o něco později na okresní úřad neobrátil jistý Jindřich Grubhoffer se stížností, že mu Topinka, co marnotratník prohlášený, dluží 188 zl. a žádá proto zadržet jeho vycestování. Do Oldříše poslali četníka, aby přivedl Topinku na okresní úřad. Četník se však vrátil s nepořízenou. Našel doma jen plačící manželku a ani jmenovaného, ani jeho otce již nezastihl. Samozřejmě, že Topinkové neztratili žádný cestovní doklad, a od počátku kalkulovali s tím, že Topinka svou stárnoucí ženu tady zanechá a vystěhuje se společně s otcem.

Kroky prvních vystěhovalců z východočeské oblasti směřovaly zejména do státu Wisconsin, i když jsou známy případy, kdy se vystěhovalci usídlili v Texasu. Ti byli ovlivněni jedním z prvních emigrantů, protestantským pastorem Josefem Arnoštem Bergmannem a zejména návazně skupinou kolem Josefa Lešikara z nedaleké Dolní Čermné. Většina emigrantů z Poličska a Litomyšlska však směřovala zejména do zemědělských oblastí u Velkých jezer, do Wisconsinu. V roce 1860 ve Wisconsinu žilo kolem 7000 českých vystěhovalců kolem měst Milwaukee a Recine, jejichž zkomolená jména se vyskytují i v žádostech o vystěhování. jako Milvánky či Rezyna. V pozdějším období počet vystěhovalců do tohoto státu poklesl a o Wisconsinu, jako cíli své cesty se zmiňují pouze rodiny Jandlů či Květenských. V šedesátých letech se zájem přesunul na sousední státy Iowa, Minnesota a Nebraska.

Hlavním střediskem Čechů v Iowě bylo město Cedar Rapids. Do Iowy se z Wisconsinu pravděpodobně přestěhovali bratři Nunvářovi, kteří původně zakotvili ve Wisconsinu. Tam se v osmdesátých letech vypravily i rodiny Letých, Romportlů, Nunvářů, Zelendů, Andrlů, Chadimů a Pavlišů.

Do Minnesoty do okolí města St. Paul - Minneapolis přišly první rodiny z Poličska koncem 60. a počátkem sedmdesátých let. Byly mezi nimi rodiny Makovských, Dvořáků, Popelků a Típalů, o kterých píšou ve své knize Helen Vavra a Albert Kranz. Cílem dalších vystěhovalců byly osady Charfield, Hutchinson, Horesbur, Jordan a Hennepina.

Do Burnettu v Nebrasce směřoval Josef Tušla s rodinou a Jan Vodstrčil, jakož i Boštíkovi, Teplí a Trávničkovi našli svou novou vlast právě v Nebrasce.

V padesátých letech cíl cesty se v žádostech ještě neobjevil. Myslím si, že emigranti ani v mnoha případech nevěděli, kam vlastně jedou, a že se domlouvali až v průběhu cesty s dalšími vystěhovalci.

Vzhledem ke stále vysokému podílu zemědělského původu vystěhovalců se domníváme, že emigranti v převážné míře po svém příchodu farmařili, stejně jako doma. Jednotlivci, kteří odcházeli za svými známými a příbuznými, zakotvili mnohdy ve městech snad si našli práci jako řemeslníci či městští dělníci.

Jak rychle se měnily názory vystěhovalců a jejich postoj k základním principům svobody a rovnosti svědčí citát z dopisu Josefa Kříže, usazeného asi od r. 1868 v Cedar Rapids v Iowě, svým rodičům do Telecího z 14.3.1875:

Byli to lidé, kteří svýma rukama a myslí vytvářeli svět blahobytu, svobody a volnosti, vytvářeli nový americký národ.